koronaweh

tenhle post by se moh jmenovat návrat do života. moh by bejt o více či méně vědomejch snahách nenechat se ubít. o snahách žít. jo, je zima, a je šedivo, ale vrací se světlo a dneska fučel megavítr. ještě měsíc a bude nesnesitelně vonět jarem. ještě chvíli a pokvetou šeříky, a jo, přijde to příliš rychle. 

jsou chvíle, jako třeba včera na karlově mostě, kde po večeru v napě s bsk konzumujeme zelený bylinky a pak se smějeme na prahu a na řeku a na ledňáčky na staroměstský mostecký věži (ta druhá je malostranská a děkovat mi nemusíte), a jedem se koukat na futuramu a smějeme se ještě víc. any way it goes. bylo by krásný se takhle cejtit pořád, ale survival mode neskončil, survival mode trvá. 

co si z týhle doby budem pamatovat? co si pamatuju já? přesnejch obrazů málo. jako všem, splývaj mi dny do neforemný hmoty. 

v sobotu stojím v květinářství na andělu, kupuju kytku mámě: 72. absurdita a smutek toho okamžiku je definovanej tím, co nevnímám: vůně odříznutá respirátorem. vůně pro nikoho. maj kytky smysl, když si k nim nikdo nečuchá? chtěla bych se mačkat ve frontě. chtěla bych dejchat v tramvaji. pořád mívám pocit, že se mi to všechno zdá, že se zejtra vzbudím, a tyhle dva neroky se nestaly.

možná sedím v letadle, 14. března 2020. mám černou masku, jako jedna z mála. v cargu jsou moje dva kufry, oranžovej a fialovej, ve fialovým je to, čemu říkám instantní eva-domov: složená stolička, absolutový zrcadlo, hromada krámů, který táhnu tak nějak zbytečně: skutečnej domov se v Barceloně konat nebude, a bejvalo by mi bylo líp, kdyby moje věci byly někde bezpečně uložený. 

bejvalo by mi líp, kdybych byla někde bezpečně uložená, ale ne, po dvou hodinách se letadlo zvedne (nemůžeme letět, na věži v Barceloně mají všichni koronu a nemůžou nám dát pokyn), a já naložím svoje kufry do taxíku a jedu za Mexičanem, protože proč ne. a 15. března začne lockdown, napíše mi holka, co mi měla pronajímat pokoj, že se bojí, a že mám smůlu, a zpětně si říkám, jaký to bylo štěstí -- nevím, jestli bych v pokoji 2 na 2 metry ty dva měsíce zvládla, vzhledem k tomu, jak těžký byly v dvousetmetrovým bytě u kostela, kde byly navíc i dvě černý kočky. 

bylo by mi líp, kdybych byla někde bezpečně uložená, ale dokonce i za časů korony je potřeba žít, i když se mi nechce, i když se mi chce hibernovat a čekat, až se to přežene, ale ne, tohle je ten život, kterej mám, a tak se nutím pořádat večírky a chodit ven a většinou to dopadne dobře, protože i když jsem byla 7 let pryč a hodně věcí je jinejch, je taky hodně věcí stejnejch. 

máš roztomilej zvyk si a mi sundat respirátor a dát mi pusu, třeba v metru. žijeme v divný době. spala bych.