pravdy

těším se, až to bude normální, říkám, zatímco stojíme v objetí na letenským náměstí. 

normální je dobrý slovo. může zahrnout velkej nebo malej prostor. normální je bublina, ve který existujeme, a ve který je možný cokoliv. třeba mít duhovou chlupatou čepici, nebo se nechat obejmout někým, kdo vás má rád, protože máte duhovou chlupatou čepici.

ty musíš mít vždycky něco extra, dozvěděla jsem se kdysi, když jsem se dožadovala autorskýho podpisu na stránce 42. nemusím, ale ať dělám cokoliv, stejně to nakonec tak skončí -- příčina, následek, uroboros, whatever. extra v tuhle chvíli znamená, že narozdíl od normálního prvního rande tuším, kam směřujeme, nebo aspoň doufám, že tuším. 

přeci jen se známe už od doby, co jsme chodili do psa hrát lodě a pít ipy. 

na vyšehradě na slunovrat, což je mimochodem pouhej 14+1 den, byla zima, že by se dala krájet. (zima je pravděpodobně nejzmiňovanější slovo na tomhle blogu. nejzimovanější.) ani na chvíli mě nenapadne, že jsem mohla zůstat v barceloně. občas, ne úplně často, radši, si vybavím každej krok mezi ramblou 100 a pláží. ulice lemovaná platany. hup na cestě, před poslední křižovatkou, trochu do kopce mezi borovicema, a pak už se na obzoru objeví moře. půl roku deset minut od moře. vepsalo se mi to do krve, nebudu lhát. ale teď na vyšehradě, nad řekou, na našem místě, kde se klepu v růžovým kabátě, teď budu nastotisíckrát tady. dívat se, jak se řeka kroutí, dívat se, jak temne nejdelší noc, dívat se, jak přese všechny šokující pravdy se ti v očích neobjeví nic, co bych nechtěla vidět. když jedem krajinou, jeden měsíc a jeden covid zpátky, nejde mi nevnímat, jak moc krásná ta krajina je. patřím do ní (stejně jako kamkoliv jinam, a jen o chlup víc). 

každej okamžik je konečnej. každej okamžik je vratnej. je nám o deset let víc. bojím se furt stejně, ale třeba si se sebou poradím.