před lety jsem ti dala obraz. je květen 2017, a K mi na sedmičce povídal, že to není špatný. K, pan umělec. dostala jsem od něj sama, v minulosti, obraz, asi tak milionkrát lepší, skutečný dílo, jemnej watercolor maják, to se prostě v dnešní době tak úplně nedělá, ale jsme jiný -- já mám svoji lásku ke starejm časům, a K je kurva dobrej. (mimo jiný kreslil moji první kérku, tu, kterou jsem si pořídila na cestu do Berlína. pamatuju si, jak jsem vlítla do Baretty a všem se tak líbila, stejně jako pak studenou sprchu doma, ahoj mami. já vím. jsme jiný.)
ale před lety jsem ti ten obraz dala, protože jsem neveděla, co s ním, a na tom obrazu je moře v bouři a všechno se tam mele, a je plastickej, protože akvarely. ten obraz, ze kterýho se K rozbil a říkal mi něco o světle a barvách, protože K, narozdíl ode mě, má to formální vzdělání. a ten obraz máš teď, myslím, pokuds ho nevyhodil. a já jsem mezitím žila u moře a žila ten obraz každej den.
někdy letos na jaře, což by mohlo klidně bejt v předminulým století, jsem chodila dolů po ulici plný platanů a žila sen. deset minut k moři. už jsem to tu určitě psala, a ne jednou, že kráčet dolů k moři je pro mě jako kráčet do svatyně, že moře ve všech podobách je chrám, ve kterým znovu a znovu poklekám, máčím si kalhoty nebo sukni ve vodě, když přijde nečekaná vlna, anebo zachraňuju předměty, když přijde vlna ještě nečekanější (poté, co jsem hodinu sledovala, jak stoupá příliv, a odmítala se pohnout). že ten okamžik, kdy se moře vyloupne zpoza horizontu je ne nepodobnej extázi, a já se skulím po písku až po čáru přílivu, a když se nikdo nedívá, namočím si prst a olíznu ho, protože existuje nepatrná šance, že zatímco jsem tu den nebyla, moře, strýčku, přestalo být slaný. takže jsem žila v ulici plný platanů a stolečků a stresovala jsem se z toho, že práce, a že co tu dělám, jo a taky z toho, že korona, a že je to všechno vlastně úplně na hovno, a jak moc, to mi došlo až v červnu, když jsem se po roce dostala do Prahy.
protože v Barceloně bylo moře, ale tady byl život. v Barceloně jsem chodila po břehu, z Poblenou do Barcelonety, v dešti, větru, hotel W v dálce jak maják, přestože jsem se před zimou na chvíli schovala do Švédska (což je paradoxní jen do chvíle, kdy pochopíte rozdíly mezi švédským a španělským stavitelstvím), zažila jsem jí dost. vítr, písek všude, dokonce i na moje narozeniny, high summer, jsem měla přes ramena bundu, a navzdory množství cavy jsem se odmítla koupat. tady jsem seděla, když jsem se odhodlala přestěhovat do týhle čtvrti, a sem jsem chodila celý to jaro s pocitem, že ať už tady vydržím rok anebo dvacet, počet mýho koulení se po Ramble k pláži je, ať chci nebo ne, neodvratně konečnej.
a nakonec to nebyl ani ten rok. dopočítala bych se? pořád mi to přijde neskutečný, celý. zavřu oči a vidím se tam, každej roh, každej krámek, a užuž odkliknu letenky, ale neudělám to. ještě ne.
a vlastně nevím, jestli to skutečný bylo. první půlrok u kostela, v srdci města. trojúhelník byt -- carrefour -- terasa. lockdown. prázdný poličky. upnula jsem se, spolu s půlkou světa, na to, že budu píct chleba, ale nesehnala jsem ani mouku, ani droždí, trvalo to tejdny. rozhodně dýl, než se naučit obě slova španělsky. zoufalství. spletitý, klikatý uličky, co si z dvou rychlejch předchozích návštěv pamatuju horký a přeplněný, jsou taky prázdný. tak prázdný. první dva měsíce jsem neviděla moře. říkala jsem, že jsem přiletěla v sobotu? v neděli začal lockdown. a v Katalánsku to znamenalo možnou pokutu, pokud nejste na přímý lince domov-obchod. jedním deštivým odpolednem jsem se připlížila na tři bloky od moře, a pak jsem se staženým ocasem zamířila zpátky. ten strach nebyl malej. na druhou stranu jsme k moři, chrámu, pak šly poprvý s C, někdy počátkem května, a možná jsem nebrečela, ale neměla jsem k tomu daleko. C je živel, sousedka zeshora. nejsme v kontaktu, není k tomu důvod: původně z Jižní Afriky, žije na Taiwanu, a kdybychom se potřebovaly, tak se máme, ale hlavně jsme se měly tehdy. její zlomený srdce a cigarety, můj balkon a víno.
vlastně nevím, jestli se to všechno stalo. vhození do paralelní reality:
lidi, všichni daleko. volám s Berlínem, volám s Prahou, Londýnem, Lundem. je to křehký a obnažený, děláme to, protože nevíme, co bude, a potrvá ještě hodně dlouho, než pochopíme, že to potrvá ještě dlouho. jedny z nejupřímnějších hovorů ever jsem měla tady, v tomhle pokoji u Santa Maria del Pi, co mi každou denní či noční čtvrthodinu vyzvání do sna. v tomhle pokoji s balkonem plným květin a kravskou kůží. a kočkama, a balkonem. je duben, ještě není tak teplo, aby bylo teplo i za dvěstěletou zdí, ale na balkoně už jo. prší, jak to umí v Barceloně na jaře, a já se opírám o zeď, v dešti, a brečím, řvu jak raněný zvíře. nepopírám, co měli ostatní, nepopírám, že budou jiný dna, protože život, ale tohle bylo jedno z nich, a nebejt C, nevím.
s C jsme zkoumaly každej milimetr uvolněnejch opatření. první úplněk na tom rohu Barcelonety, kde jsem byla někdy kdysi s někým úplně jiným, jsem viděla s ní. první vejlet na kole, první cestu mimo město, když to začlo bejt možný (ve světle toho, co víme dneska, to bylo tak směšně zbytečný, to všechno).
otupěla jsem, a přece ne. vzepřela jsem se divnejm domácím poměrům a v horkým, fakt horkým srpnovým dnu jsem se odstěhovala o pět set metrů dál, do nejhezčí ulice v Gotico a do hipísácký domácnosti -- která, o tom třeba jindy, může sloužit jako svědek toho, že s plněním snů je lepší bejt opatrný. bylo to dobrý, pak míň. a pak, s prstem na tepu středozemního snu, pořád, jsem se přesunula do Poblenou. můj berlínskej domov, můj domov v Poblenou, a teď tady, ani slepej by nepřehlíd podobnosti: ulice se zahrádkama, vysoký stropy, žije to tady. obklopuju se životem. mám dva extrémy: tohle je jeden, druhej je samota. prostor. zahrada. můžu otočit hlavu k Yemanje, která mi tu visí, šátek z brazilský cesty, a můžu se jí ptát, kde skončím, ale chápu, že to neví ani jedna z nás, a je to oukej.
mezi tehdy a teď je hodně moc prostoru. chtěla bych vědět, že budu mít to samý světlo, maják, kterej jsem v tý temnotě měla, už napořád. chtěla bych toho vědět hodně. chtěla bych vědět, jestli ještě někdy dokážu vnímat čas fyzikálně, nebo se bude už vždycky rozpínat a smršťovat zcela libovolně. před nějakým, cca středně dlouhým časem, jsi mě vezl krajinou. řekla bych, že to bylo dávno, ale protože se nacházíme v tý samý zimě, musím uznat, že je to míň dávno než všechno výše popsaný. vezl jsi mě krajinou -- linie kopečků, lesy, listopadová mlha. chaloupky, strniště, louky, snažila jsem se to už tolikrát nějak vyjádřit, ale nemám slov. K by to možná namaloval, a asi by to byla věrnější podoba. protože jak popsat, že vím, kde jsem, z toho, jakým způsobem se kroutí les, a jak se mi z toho kroutí srdce? můžu se fraktálovitě soustředit na menší a menší detaily: horizont, les, stromy, dub, listí, ale pomůže to? myslela sis, že jseš takovej expat, že tě to nezasáhne, co, říkáš něžně a posměšně (protože to je naše řeč), a já se choulím do sedadla, protože v tu chvíli ještě nevím, co vím teď: že čas, než mi dojde, co mi dojít má, se krátí.
tuším teď, že je možný milovat horkou, rovnou linii moře stejně jako listopadovou mlhu na cestě na Vysočinu. snad. a že se vydávám všanc něčemu, co jsem zjistila včera a věděla dávno. a že neumím malovat obrazy, ale že potřebuju psát.
No comments:
Post a Comment