potřeba psát. a ta nešťastná schopnost zamilovat si každé město - káhira je mi stále ještě cizí. tady v hotelu je krásně. mohla bych tu žít - měsíc, dva? - zvykla bych si na ruch a odcizení v ulicích. kompenzace: pobyt na střeše, s kočkami, psát - ale. ale cítím se cize, protože intenzivně se cítím, jen když jsem někde sama, potřebuju utíkat a uzavírat se, pouštět si sorrow...
teď jsem utekla sama sobe kousek napřed, kdo ví, kdy se dohoním, potlačila jsem toho strašně moc a pohoda začíná naplno teprve teď a nepochybně se promítne i v praze - ale, ale, všude jsou ale, svoboda je relativní. jsem tu, jsem já, jsem? něco ve mne volá po dávných snech, studiu v zurüchu; tenhle druh touhy po nezávislosti, vždycky je něco za něco... a tady bych mohla žít nějakou dobu, moje nekomunikativní a introvertní já tu zůstává skryté - a přece - strašně by mi tu chyběl déšť, těším se domů na docela obyčejné kapky na skle a mokrou trávu - echoes, echoes in my head....
a teď mne chladí vítr a kočky se hrabou v odpadcích - a jsou krásné, a někde přímo nade mnou jsou hvězdy... a vítr chladí a hladí, mě a kytky, snad si tohle místo akorát idealizuju, jako ostatne vždycky, kdybych tu mela zůstat, očekávání se rozplynou, ale tak je to vždycky - ztratit, získat, doufat. momentálně na okraji slzové propasti - pro nic za nic, pro všechno, jako Vždycky.. a v sharm el sheiku kvetly oleandry, i tady mě dohánejí vzpomínky, a mne chybí veškerá ta paleta vuní jarní prahy......
a uvedomení, že smutek je mojí nedílnou soucástí - to může bolet nejenom mě. vím, že moje fotky odsud budou vypadat smutně, miluju ten druh smutku a osamění, prázdných krajin (protože v zásadě před lidmi utíkám), ono to nějak musí ven - připadám si náročná, je reálné čas od času utíkat před světem?...
slzy tlačí, vlezla jsem do pyramidy, i kdy jsem se bála, a v mojí hlavě - pořád, echoes, klopýtám o svoje omyly a jásavě se směju při šťastnějších vzpomínkách - kočky roztrhaly pytel od odpadku - v zásadě - co? rozdírají mě okamžiky, které s někým sdílím. pronikají hluboko, škrábou a bolí - krásně, že si lidé mohou rozumět, že mohou něco vnímat stejně - ale že to někdy nestačí...
psaní - psaní, slova, pojmenovávání - terapie; a cesta pouští, prázdná krajina, stíny elektrických sloupu a světla v dálce. a přeci jenom poušť. a myšlenky výjimečně neroztržité, celistvé a v jasných slovech....
a já sedím na střeše a mám radost, že ze všech koutu zní angličtina. tisíce vzpomínek. a tisíc přání. ohlížet se. nebýt tak bezvýchodná. a vrátit se sem. (s kýmkoliv.)
No comments:
Post a Comment