každé místo má svoji atmosféru. nezapomenutelnou. a já jsem asi extrémní případ citlivosti a vnímavosti. takže mé pobyty na privátě jsou stále těžší. sněhová koule vzpomínek se nabaluje, je stále větší a stále studenější. a stále míň místa k hnutí a stále hůř se před nimi schovávám...
ale o tom jsem psát nechtěla.
na florenci v praze se vždycky cítím trochu nepatřičně. je to zvláštní místo a zejména v noci. ostré světlo, narozdíl od prázdných ulic živo, že se mi vybavují večery ve středomoří, a já se tam vždycky bojím, že se nevejdu do autobusu, že mám špatný lístek, že si nestihnu koupit reflex (neplacená reklama)...
a tak jsem tam šla ve čtvrtek, žmoulala lístek a hledala drobné, abych v kapse objevila (pro mě typický) přeložený papír, popsaný myšlenkami z kterési cesty vlakem někdy v březnu. něco už jsem tu citovala, tak ještě něco, aby ta neděle nebyla až zas tak veselá.
ale o tom jsem psát nechtěla.
na florenci v praze se vždycky cítím trochu nepatřičně. je to zvláštní místo a zejména v noci. ostré světlo, narozdíl od prázdných ulic živo, že se mi vybavují večery ve středomoří, a já se tam vždycky bojím, že se nevejdu do autobusu, že mám špatný lístek, že si nestihnu koupit reflex (neplacená reklama)...
a tak jsem tam šla ve čtvrtek, žmoulala lístek a hledala drobné, abych v kapse objevila (pro mě typický) přeložený papír, popsaný myšlenkami z kterési cesty vlakem někdy v březnu. něco už jsem tu citovala, tak ještě něco, aby ta neděle nebyla až zas tak veselá.
--- ad víra v boha... nevěřím v boha, všemocného, starajícího se o nás, toho křesťanského, i když tvrdím, že člověk potřebuje víru v něco (třeba televizi). nepotřebuju ho. je to svým způsobem nadpřirozená bytost. a svět, i když to tak nevypadá, je krásný. ale bez něj. všechno je jen příroda. rozum, emoce, západ slunce, který s otřesnou kýčovitostí bere dech, stromy, to že vůbec rostou, voda, slunce, malé velké zázraky. na co tu scenérii kazit bohem? co není dílem přírody, je dílem člověka, který se jí vymkl z rukou. ale žádný bůh nepřijde a nenapraví to. proč taky? každý je strůjcem svého štěstí, žádný bůh nepřijde a nepomůže ubohým lidským bytostem, ani těm, kteří v něj věří. proč taky? proč doufat ve spasení, když po smrti nic není, smrtí všechno končí, marnost, konec, smrt má blankytně modré oči, má oči jako led, studí, je tenkým ledem, po kterém se kloužeme je křikem krkavců a větrem... ---
a tak. tak vůbec. pročítala jsem si dnes svoje staré příspěvky. mám se smát nebo brečet? proč se nejde vrátit zpátky, někam, kde člověk nemusel nic řešit, proč se cítím chycená v pavučině viny a výčitek? vždyť to nikdy neskončí... k čemu je potom život?
No comments:
Post a Comment