***

hněv
vzteklá nebesa
vztek kvasí
pod víčky
nad vodami
záře
blesky
křižují se
jako když prosí
o slitování

moře
se bouří
voda
se lije z břehů
krkavci tu krouží
mrtvě
v běhu
a neslyšně
vaří
něhu

don't give up

život je jako střecha. všechno krásné, všechno, co bylo i veškeré vzpomínky, steče do okapu a ulici zaplaví už jenom břečka. a zatímco kdesi pod sněhem se skrývá vůně jara a probudí se až s táním, my musíme jako lidé denně obětovávat staré věci pro nové a ty, co se léta snažíme schovávat v prachem pokrytých skříních, na nás vyskakují s elegancí kostlivcům vlastní ve chvílích, kdy to nejméně čekáme a chceme. proč?
život je pachuť krve v ústech. přečtu vám kousek z šiktancova tance smrti.

samci řvou.

ach, stokrát bít se
a pak po stoprvé
padnout pro družku - je všední.

souboj trvá
jen do první krve.

ale láska -

láska do poslední.

tak vidíte. život je jako slina. zrodí se v teple, letí vzduchem a pak dopadne s cinknutím na zem, protože stačila zmrznout ve vzduchu. a jediný paprsek slunce vysuší byť i vzpomínky na ni.

***

tolik sněhu
hledáš něhu
v každé vločce
zima nudí
a sníh studí
nohy kočce
kdo se krade
po zahradě
do neštěstí
smutek v očích
zem se točí
bez bolesti

už je to tady

chřipková epidemie si na své konto připisuje další oběť. jo, mě. aspoň vás můžu informovat o tom, že zatímco například v praze na filozofii už začíná semestr, já se flákám a flákám a hraju heroes of might and magic IV. asi tak nějak :)

a tribute to brno before

pod londýnem je ještě jedno město. plné záhad a odhalení o tom, jací skutečně jste. alias výborná knížka neverwhere neila gaimana. a neméně výborné zfilmování (díky, blueskine).

nicméně takových měst mezi městy, pod městy a ve městech je mnohem víc. a nejen v prostoru. hlavně v čase. a já vzpomínám na brno před brnem, které znám teď. na raně podzimní předbrno.

to jsme takhle jednou já a moje drahá žena esme-chan dorazily do brna. už jsme tu kdysi byli, v parném létě na zápisu na astrofyziku, tehdy, když jsme se sprchovaly ve sklepě fakulty botaniky a svět byl zoufale krásný a krásně zoufalý a mně bylo zrovna dvakrát deset let. (viz zde :) když jsme se plazily po rozpálené veveří s batohy na zádech a já jsem zapomněla na zápisu klobouk, takže jsme se musely vracet.

přijely jsme večer. snad krápalo? po ubytování na koleji, nadšení nad krásným pokojem přesně pro nás dvě a výhledem na lom a chladicí věž elektrárny jsme se opilé nebývalou svobodou a cizím městem vydaly ven. koupily jsme si každá krabičku cigaret a kráčely jsme po trase jedenáctky z města pryč, v mylném domnění že míříme přímo do centra. jo, tehdy bylo krásně. všechno bylo intenzivní. vanilková vůně cigaret. tma a koleje lesknoucí se světlem pouličních oranžových lamp.

hned první ráno jsme se přes balkón seznámily se sousedkou. s ladou. mno, zcela nepochybně ona může za to, jak jsme se večer ztřískaly vaječňákem a vodkou, že, ladííí? :) a když jsme tak vesele stály na balkóně a dívaly se dolů, kdo to asi tak nezodpovědně poznamenal, hele, támhle dole je hospoda? do té doby jsme byly jen veselé. pak už jsme byly po těch pár pivech... veeeeelmi veeeeselé. jo, druhý večer v brně a hned kalba, že už si vážně nevybavuju, který pošetilec si nastavoval budíka na ráno. já? asi jo. nevstala jsem. nikdo nevstal.

intenzivní. to je to slovo. intenzivní byla příchuť školy po pomaturitní odmlce, skřípot zubů každé ráno, když jsme měly vstávat. a ta radost, když jsme se rozhodly nejít, když jsme nezodpovědně a vesele zase usnuly. a vůně počítačové místnosti na fakultě, kde jsme si psali s alešem, a vlastně jsme ještě nikoho neznali, ani jeho...

a intenzivní byly i všechny zbylé večery. zlaté brno, lesknoucí se ve slunci i v dešti, zlaté všechny hospody, kde neteče starobrno. co nám zbylo z vůle studovat? nějak se rozpustila. v pocitu opojení životem. aj, ta zodpovědnost. teď by se hodila. ale tehdy, když jsem v plzeňském dvoře se zápalem hájila naši expedici proti pohanským, neosvíceným úpičákům a obíhala stoly a sbírala ICQ # přítomných... tehdy to jinak nešlo.

tehdy v dlouhých nocích před východem siria.

ráno ii

fotka z rána 18.1., a já si zaboha nemůžu vybavit, proč jsem vstávala tak brzo, že jsem viděla stíny házené červeným a nízkonadobzorním sluncem.

už je klid

emocionální bouře jsou snad pryč. kdy jindy než o zkouškovém? 42. den v roce, alias minulý pátek, byl strašný. a kamenopadající. a krásný. a hloupý. a slzoplný. a bolavý. a nakonec i proněkteréšťastný.

ale už je klid.
a že toho bylo. těch emocí. až k nepříčetnosti. k přehlušování křiku v hlavě tancem a vínem a k tomu, že lepší než cítit něco je necítit nic. k prázdnotě. a ta zima... ta to všechno umocňuje. člověk má chuť lehnout si do sněhu, hodit všechno za hlavu, nemyslet na to, že kolem mrzne, a jen sledovat, jak se tiše snášejí vločky... až na věky.

už je klid. sněží... stejně jako když jsem jela v úterý večer domů skrze vánici. nic než hluk vlaku na kolejích a za oknem sníh a sníh... stejně jako tehdy, když měla vindobona zpoždění, třebaže strojvůdce byl narozdíl od jisté nejmenované zcela střízliv. škoda jen, že v bílém sněhu jsou špinavé stopy. škoda veškeré bolesti.

„Proč pláčeš, Paní jezera?“
„Vůbec nepláču, to mi jenom oči slzí z větru!“

tak vidíte. to jen venku fouká.

promiň, kryso.

trocha poetismu

ze sedadla číslo 42 se zdá všechno jiné. vlak projíždí celým světem v jednom okamžiku, za okny se střídají roční období a tunely jsou červí díry, ze kterých vypadává jiná realita. snad je to tím, že je jaro, ne, vážně, na stromech už raší pupeny, jemný deštík je s radostí zavlažuje a slunce se směje za hustou mlhou. a prší a prší a místo rampouchů krystalizuje ve vzduchu chuť jara. i když je teprve únor. a co. není nad to, umět potlačit realitu a uvěřit prchavým snům. protože i ty nejšílenější se plní, stejně jako jednou zase rozkvetou stráně a magnolie a všechno bude zelené a veselé. pak se i ty nejzatrpklejší duše usmějí a použijí výjimečně zelené písmo. už aby. už aby to bylo.

ráno

vycházelo slunce. nádherně. ale na dvojku z matiky to stejně nestačilo :(

kdyby bibli napsali studenti...

* Poslední večeři by apoštolové snědli až další den ráno. Studenou.
* Místo 10 přikázání by jich bylo jen 5, ale napsaných ob řádek velkým fontem.
* Každé dva roky by vyšla nová verze, aby si ji studenti nemohli kupovat od vyšších ročníků.
* Zakázané ovoce by Adam s Evou snědli proto, že by nebylo z menzy.
* Místo Pavlovy epištoly Římanům bychom měli Pavlův E-mail na abuse@romans.gov.
* Kain by zabil Abela po roce společného bydlení na kolejích.
* Mojžíš a jeho lid by bloudili po poušti 40 let, protože by se nezeptali na cestu, aby nevypadali jako prváci.
* Místo, aby Bůh stvořil svět v šesti dnech a odpočinul dne sedmého, nechal by to na poslední noc před termínem.

hihi,

tohle, hihi, není žádná propagace. nějak vůbec nevím, hihi, proč se tomu tak směju. hihihi. hi.

(převzato ze serveru nakládaný hermelín (adbare, hihi, mňam), copyright tam nevidím, tak mě třeba nezabijí ;)

hihihi.

holešovice

taková nevěřící

v hvězdách čteš stopy dávných ran
do uší řve ti oceán
a nohy se boří do nicoty
do chaluh
vidíš jen pruh světla na obzoru
slunce?
jazyk požáru
slova zmaru

nevěřím, šeptáš do pískoví
nikdo neodpoví
tvému hněvu
a napětí
a kanci ryjí hroby
mrtvá staletí
neboj se
smrt přijde hned
vzápětí

nevěřím, křičíš do příboje
nevěřím, že svět zajde
v bolesti
ve smíchu krkavců
v přízraku dávných dní
jsi poslední?
nevěříš?
tady, na konci světa,
ani ve vlastní
neštěstí

nevěřím, voláš po paměti
do korun suchých stromů
chtěl bys domů
ale tvoje příčetnost
se už vytratila
co chtít víc
lehnout si do písku
padá noc
padá nic

bílé zcela

podeváté

od maturity jsem šla včera spát před půlnocí. hrůza. na matiku jsem se vykašlala, takže teď vyrážím na zkoušku nepřipravená. a to jsem včera ani nehrála vrtulník :)

aj aj aj. a neumím integrovat :))

ještě že to večer všechno zapiju. s Barborkou. a hooodně. pěkný den!

poobvodech

jsem si jistá, že mi v létě bude chybět sníh, na kterém jsem sebou dneska několikrát málem sekla. i mráz, co vleze pod kabát a za nehty, i ledová vichřice. protože tak je to vždycky. ale teď, protože je zima, se těším na léto.
jako upomínku (si) posílám obrázek z marseille, který by byl, nebýt toho ptáka, naprosto nezáživný :) aj, jak tam bylo vedro k padnutí. a jak jsem na to nadávala, že, honzo ;) ("ne, na ten kopec nepůjdem, co bysme tam lezli, dyť je tam jen nějaká blbá bazilika" :))

jinak trávím volný čas převážně tady, protože léto je ještě daleko.

jo a obvody mám za tři, což je, jak jistě víte, dobrá známka. a nemám sílu to jít zapít, asi stárnu.