Pages

Thursday, February 17

už je klid

emocionální bouře jsou snad pryč. kdy jindy než o zkouškovém? 42. den v roce, alias minulý pátek, byl strašný. a kamenopadající. a krásný. a hloupý. a slzoplný. a bolavý. a nakonec i proněkteréšťastný.
ale už je klid.
a že toho bylo. těch emocí. až k nepříčetnosti. k přehlušování křiku v hlavě tancem a vínem a k tomu, že lepší než cítit něco je necítit nic. k prázdnotě. a ta zima... ta to všechno umocňuje. člověk má chuť lehnout si do sněhu, hodit všechno za hlavu, nemyslet na to, že kolem mrzne, a jen
sledovat, jak se tiše snášejí vločky... až na věky.
už je klid. sněží... stejně jako když jsem jela v úterý večer domů skrze vánici. nic než hluk vlaku na kolejích a za oknem sníh a sníh... stejně jako tehdy, když měla vindobona zpoždění, třebaže strojvůdce byl narozdíl od jisté nejmenované zcela střízliv. škoda jen, že v bílém sněhu jsou špinavé stopy. škoda veškeré bolesti.
„Proč pláčeš, Paní jezera?“
„Vůbec nepláču, to mi jenom oči slzí z větru!“
tak vidíte. to jen venku fouká.
promiň, kryso.

1 comment:

  1. Princess on the steeple and all the pretty people
    They’re drinkin’, thinkin’ that they got it made
    Exchanging all kinds of precious gifts and things
    But you’d better lift your diamond ring, you’d better pawn it babe
    You used to be so amused
    At napoleon in rags and the language that he used
    Go to him now, he calls you, you can’t refuse
    When you got nothing, you got nothing to lose
    You’re invisible now, you got no secrets to conceal.

    How does it feel
    How does it feel
    To be on your own
    With no direction home
    Like a complete unknown
    Like a rolling stone?

    ReplyDelete