skorozima

když jdu spát, mlátí za oknem poryvy větru. vichr. rve kořeny. vyrve zemi její těžkou vůní a uhodí mě s ní do tváře. klouže podél domu a trhá - něco.

bezčasí trvá, neno. když se láme doba, cítíme se prázdní. nebo tak nějak to bylo. (s. rushdie: zem pod jejíma nohama.)

usmála se křivoklatě, je jedna z mých prvních ranních myšlenek. kde se vzala. a druhá: touhle dobou na všem usedá prach.

nikdy ti neublížím, přísahala jsem, a stejně se to stalo. třeba se to stane zas. nevěřím na kruhy, přesvědčuju se před spaním, život, to jsou jen takové tenké čárky. ale lžu si a vím to, stejně jako vím že za téhle vichřice se mi bude těžko spát.

kruhy. a tohle počasí, které mi naprosto nevadí. čekají nás teplé zimy a horká léta? prach usedá. a na moráni vystupuju z osmnáctky stejně téměř se slzama.

a v tý vůni je dávno ztracená touha po útěku do vysněných zemí, do středozemě a ideálů.

už dávno jsem se naučila utíkat ve vlastní hlavě. sedím ve škole a po zádech mi běhá inspirující chlad. ruce mám bledé a kontrastní k černé klávesnici, mám hlad a potřebu předávkovat se kafem.

snažím se neopakovat. studená krev proudí v mých ještěrčích žilách, buď jak buď je přeci jen zima. kličkuju jako zajíc mezi myšlenkama. čeho se bojím? k čemu bych mohla dojít? strašlivě jsme se odcizili, přijde mi, a je to už celkem dávno. tak dávno, že to překrylo ty hezčí vzpomínky, ale teď ten pocit mizí, zpětně si člověk má tendenci lhát. a já se jich bojím, těch hezčích vzpomínek. v zájmu vlastní příčetnosti.

kompenzace. vlastně mi chybíš a když si jedeš po vlastní trase bez ohledu na to jak volám po slovech a myšlenkách co nás spojovaly tak to bez ohledu na nepatřičnost a sobectví bolí. zavrhneš mě stejně jako většinu svojí minulosti nebo to chce jenom čas?

ruce mám domodra. stačilo by se najíst.

nechci.