downsides up

server přesměrovává požadavky na tuto adresu sám na sebe a to takovým způsobem, které zabraňují jejich dokončení.

taky se přesměrovávám sama na sebe. snad je to tou chorobou. všechno se vleče. jsem apatická. netečná k jakékoliv existenci nad rámec přežívání. k udržování se i v mých obvykle nízkých standardech.

a co je horší, cítím na sobě příznaky deprese. jedním z projevů je patlání se v minulosti a v nejednoznačných vzpomínkách, dalším příznakem je ona apatie. dva tousty s avokádem leží vedle mě a já raději píšu. chtěla jsem nadávat na výpadek na bloggeru, ale oni to mezitím opravili, tak si najdu něco jiného.

třeba na odsunutí premiéry druhé série it crowdu na neurčito.

ráda bych věřila, že se jedná jen o chorobu + hormonální down + nedostatek alkoholu, ale. je mi jako už aspoň - čtvrt roku? - ne. sakra. nejenže se mi vrací v intenzitě větší než malé pocity totální znechucenosti nad vlastním domovem, ale ještě ve mně nadcházející zkouškové vyvolává obvyklou nejistotní krizi. zásadní otázku je jednoduché položit: co se sakra musí stát, abych žila víc jak chci, abych byla aktivnější a samostatnější? to už mě natolik ubíjí domácí prostředí? bojovat, pořád zvedat hlavu.

ne, tuším, v čem je problém zásadnější. nejsi tu. a já se peru sama se sebou a učím se přát zwířeti jeho život, ale zároveň z něj nechci zmizet a tohle všechno mi v hlavě vyvolává bezděčné cykly vzpomínek, které jsem se dobrovolně rozhodla škrtnout. a - zrovna teď - tlačí do očí slzy, které zamrkávám a snažím se tvářit jako by nic. je to všechno v mojí hlavě, opakuju si.

a rytmus pochybností. tum tum tum.