kocour není doma

krysa má pré. a je chronicky začtená.

odkládám polovičního bratra zmateně. především nejsem schopná říct, proč jsem se pročetla až na konec. je to ženská kniha. mužští hrdinové v ní sympatie nevzbuzují. barnum, vypravěč, pije a není schopný sebereflexe. a přesto popisuje svět kolem sebe jasně a krutě, hledá souvislosti, stříhá, lepí políčka nexistujícího filmu. historie jeho a jeho rodiny. tragédie za tragédií. je jich mnoho, nebo jen jedna, která všechno odstartovala? a která? musí to tak hrozně nedávat smysl? tolik neštěstí. slabosti. a žádné rozhřešení?

ta poslední věta mě mate.

za oknem svítí obrovský měsíc. chronicky nevyspalá, depresivní posledních pár dnů - podzim štípe v nose, ke kousavé atmosféře už chybí jenom mlha. chronicky střízlivá. už nějak strašně dlouho. ale když všechno půjde dobře, tak se nejpozději ve čtvrtek ocitnu v nejmilovanějším městě. jsou mi slibovány večery ve dvou s vínem na střeše a podobně, takže se nemůžu dočkat. třeba zaplaším ty chmury. expediční duchy, co mi zase straší v hlavě.