prázdno

jsou zase tady, krátké letní noci, probdělé v myšlenkách. jako loni. nechce se mi do brna. virtuální život je snažší. zase budu vysedávat na ícékvéčku s jinými nespavými (protože se tu tak potkáváme, my, spřízněné duše, které v noci nespí) a mluvit o čemkoliv, jen když noc trvá. chodit spát za svítání a cítit vděk za slova, halící skutečné emoce do zmírňujících mlh. a cítit vděk za emoce, za to, že ještě žiju. budu psát a psát a občas se zahledím z okna, kde bude pomalu přibývat den. zaseknu se na několika písničkách od nohavici a dokola, hodinu za hodinou uslyším, že tam budeme se zítra ráno brát, zatímco se točí bubínek obrazného revolveru a vodka vysychá rychleji, než by měla. už nemám sílu poslouchat neutrální písničky, ani jich moc nemám. v každé je vzpomínka, dávno ztracený sen, do níž chytá se srdce den co den...* a tak se trápím zdmi a zvony a dělám to zcela vědomě. ale proč vlastně...

* to jsem si opsala tak v patnácti. trochu kýč, ale tahle věta se mi vybavila úplně sama...

čang sie (?-295)

vzpomínka

v podzimní noci chladivý vítr
vymetl dusno, proběhl dům.
nad jasnou svící mihla se můra,
pod schody cvrček zpívá mým snům.
služba tě, pane, v daleku drží,
tvá malá kráska osiřela.
kdypak jsme byli naposled spolu?
vyměním louč, už dohořela.
zežloutla, seschla na dvorku tráva,
neslýchám kroky na zápraží,
zvenčí nám zeď již obrůstá mechem,
v komnatě pavouk hospodaří.
a tvoje věci? v každé je pro mne
vzpomínka, dávno ztracený sen,
každá je smyčkou zármutku, do níž
chytá se srdce den co den.