nevertheless

znespolečenštěla jsem. všechno, co dělám, se omezuje na školu, nestíhám, nestíhám, i když mám vůli se učit, tak to znovu a znovu vzdávám, protože to nechápu, a tak spím málo a věčně chodím pozdě a když náhodou nedělám nic, co souvisí se školou, tak jsem v brně a když se mi povede jednou za čas vidět někoho, kdo nemá s mými pseudostudiemi nic společného, tak mám pocit, že dělám něco špatně, že bych se měla ... třeba učit a můj společenský život se omezil na icq, na hvězdárně jsem nebyla už ani nepamatuju
a tak jsem se rozhodla opatřit si žehličku na vlasy. instantní společenskost. ještě že aspoň něco, pochichtávám se, chytám se povrchností, abych nesklouzla někam do hlubin přírodních věd a nestala se ze mě bludná duše omezená na výpočty obvodů, ještě mi připadá důležité, že nevypadám jako typický felák :) . a šla bych na ples, i když nevím, jestli to není jen setrvačnost z minulých let a veškeré plesy, na kterých jsem kdy byla, byly zoufalé, zoufale prosycené nechtěnými emocemi, hněvem, nadějí, zoufalstvím. a asi je to tím, že plesy jsou taková snobská záležitost, pořád z nich čpí aristokratská, plesnivá ozvěna dávných časů, přetvářky, masek... ale já jsem přece vůbec nechtěla psát o plesech.

čtu paní dallowayovou od virginie woolf, výborná knížka, svět vzniká a bortí se na detailech, otevřela jsem deník, hele, před rokem jsem se utápěla v depresích, které dnes už ztratily význam. věty, které propadly z minulosti, jako
ať zítřek trvá věčně, protože v něj věřím
naivita mládí... patos. fuj, znechuceně se půjdu naobědvat.

a málem bych zapomněla, dneska má výročí smrti john lennon..