this heaven.this one night.these high hopes.

something's gonna happen. something wonderful.

očekávání se proti očekávání dostavilo až docela pozdě. asi deset minut před frankfurtem.

a já mám v hlavě akorát střípky. cesta. hádáme slova, půjčujeme si reflex. zjišťuju, že nemám roaming. luxus německých vlaků oceňujeme; vyskakujeme kdesi pro presso a je výborné. nemám nervy poslouchat cokoliv floydovitého, vyhrávají dire straits. dělíme se o sluchátka a někde - v dálce -

frankfurt. vítá nás západem slunce nad mohanem. někde mezi koncem světa a urbanistickým bludištěm. město mrakodrapů. město. město s velkým g. a já -

obrazy. nepředstavitelně hutný zvuk. nepředstavitelně zčeřené emoce. nemám sílu psát. nemám slova.

jedno procento je - možná - popsatelné. a možná, že když ho popíšu, kouzlo se vytratí. ale spíš ne. pouštím si speak to me. křik havranů. luštím svoje črty. a píšu vlastně pro sebe. sobecky. nechci zapomenout ani okamžik. můžete mít sen a můžete mít konkrétní sen. měla jsem sen o koncertě začínajícím shine on you -

splnil se. a zbytečně jsem se bála, že ho neprožiju naplno. křičet. smát se. tleskat. fotit. chytat slzy. a do toho všeho úžasný a nepředstavitelný trans, který jsem nečekala.

time. wearing it inside out. high hopes. echoes. echoes? echoes! euforie.

na přídavek se probíjíme řadou studených sedících nudných němců téměř před pódium. hraje wish you were here a já nejsem schopná vnímat. natož udržet foťák tou strašlivě se klepající rukou.

vedle mě stojí člověk, co neodolal a četl playlist. písnička končí a já se s tísní ptám, jestli bude ještě aspoň jedna.
- bude.
- jaká?
- hádej.
- comfortably numb!

no, jak taky jinak. jak taky jinak, vidím a přece nevidím. slyším a přeci neslyším. zpívám a nevím jak a něco úžasného končí. a přeci ne. gilmour zmizí z pódia a my se potácíme ven. tedy já. dávka vjemů je takřka na hranici snesitelnosti, mám pocit, že skoro omdlím, brečím a šklebím se jako idiot a -

we did it... we did. we did. we did!

klopýtáme ze svatyně.

ještě koupit tričko. a pivo v blízké hospodě. trans trvá, překřikujeme se, mluvíme páté přes deváté. sebemenší detaily pitváme na kousíčky ještě menší. snažíme se být vtipní ohledně předpovědí, kde bude hrát příště a spekulujeme o cestě do holandska za watersem (proč sakra nehrají spolu).

potom cesta na nádraží, tragické zjištění, že není kam zalézt do tepla. sedíme na lavičkách, zase hádáme slova. je to věc? je to gilmourova kytara? ve čtyři otevřeli mekáč. jíme, střídáme ospalost s vášnivými debatami o filmech. a potom - světlo. zatímco jsme čekali v mekáči (!) na vlak tři hodiny, (!) se rozednilo. cosi odešlo. jsme unavení, ve vlaku téměř okamžitě padáme do komatu. zážitek se stírá. a přeci ne, protože je nezapomenutelný. a tak silný, že, poté, co s příboráky a ostatními -áky navštívíme karlínský pivovarský klub, poté, co si zamáváme u autobusu, jdu na metro tím čerstvým jarem a zase brečím. někde mezi euforií a pocitem opuštění. někde mezi pocitem něčeho naprosto úžasného a vědomím, že je to pryč.

vítězí radost. my jsme tam skutečně byli. ale stejně brečím.

a děkuji p*, že tam byl. že myslím chápal, jak mi je, že jsem snad - okrajově - tušila, jak je jemu. roaming neroaming, říkala jsem si během koncertu - v těch chvílích, kdy jsem stihla i myslet - jediný člověk, kterému bych odsud opravdu chtěla napsat, sedí vedle mě. a stejně bych nevěděla co kromě áááááááááá. a kdyby tam nebyl, tak bych to celé prožívala tak nějak ochuzeněji.

tož dík. vlastně za celé pf.