sny

tak tohle jsou ty alpy, říkám si, zatímco kolem nich kroužím. myslela jsem, že tu bude víc sněhu. (jsou hnědé a divné. už dokážu vzlétnout, když chci, ale sníh do hor nepřivolám.) no ale když poletím ještě kousek výš, uvidím, jak se na vrcholcích začíná odrážet slunce. (tohle je nějaká podvědomá asociace s pánem prstenů a určitě za ni může lia.)

houby. zwíře se zavrtí, přitulí, a bum, jsem vzhůru. vrrr. už podruhé, přičemž poprvé bylo včera. tohle se nedělá! na své lítací sny jsem oprávněně hrdá a on mi je sprostě kazí. nepochybně závidí.

a pak ten sen, já a bůhvíkdo ještě jedeme tmou po eskalátoru, který připomíná horskou dráhu. jedeme dolů a před sebou vidíme černý otvor, žlutě rámovaný, asi metr v průměru. tohle je konec, říkám a cítím - strach - nevyhnutelnost.

nebyl. projeli jsme a ocitli jsme se ve světle. (vlak, ze kterého jsem následně vystupovala oknem, které bylo moc malé, snad raději zmiňovat nebudu.)

nějaký psychiatr v doslechu?