nočně iii

nemám ráda tyhle chvíle v noci. duševní antirelaxace. monitor svítí do noci a ať děláte, co děláte, skončí to hlubokomyslnou debatu s někým z ostatních nočních tvorů. s někým, kdo je taky ještě vzhůru. a to dopadá vždycky stejně. nic nemá smysl. žít? to ano, ale jak? kde je víra na zázraky?

vzpomínky tlačí na víčka. jeden jarní večer na hradčanské. rekonstrukce trati, prázdné ulice, oranžové slunce na obzoru. slunce, které pálí do očí a hřeje asfalt a fasády domů a pomalu se loučí. jím smažený banán a hřeje mě ten kousek tůje co jsem s takovým nadšením utrhla na irském velvyslanectví, kousek irska, pro mě kousíček snu.

protože všichni do posledního brouka chceme žít za každou cenu, ale nevíme jak. evoluce to zmrvila, ty brouci vědí jak na to, ale my ne, protože pro nás není život záležitostí instinktů, protože máme ty hloupé mozky... jak máme jako lidstvo přežít, když všichni řešíme tytéž pochyby? přízraky, brzdy ve vlastních řadách. vlastních hlavách. bloudíme... víra? víra je slepá... neznalost tiší pláč.

jako jít podzimní mlhou... jako úplně nečekaný dotek.

naše síla je v tom, radovat se z nečekaného. ale když nic nečekáte, vytratí se i tahle schopnost. paradox.

vždycky jsem měla ráda total eclipse of the heart. jen nedávno jsem zjistila, že je o něčem úplně jiném, než jsem si vždycky myslela. že je přesně o těch pochybách, které nemůže nikdo zaplašit... o volání do noci a úzkostech z běžnosti a koexistence.

odstiňte realitu.