Pages

Tuesday, July 31

odšťavení

vtrhla mi zima do hlavy. místo balení jsem bezcílná, věci mě míjí. přitom jich je tu tolik a po návratu si budu hrát na nejvyšší soud, vyhazovat, třídit, zabíjet.
vzpomínky.
cha. včera jsme se vraceli od akrab přes vršovice, nakoukli jsme do bytu, vydali jsme se přes nádraží. nebolelo to, nic nebolelo, nic nebolí. citově vyprahlá - vyšší level. prolejzáme mezi vagonama, nikdy dřív jsem neměla odvahu. zase měsíc, strašidelnej za mrakama, noční nádraží, nic necítím, už nikdy nebudu. jsem konečně lepší, nic necítím, seru na minulost, vlastně seru na všechno.
a přijde zima, zas už to vím.

Monday, July 30

preex

nové pravidlo termodynamiky č.1: lžička z čaje se v jogurtu neochladí hned. au.
cestou do práce si pobrukuju tell me why i don't like mondays (geldof), i když to nevím. aspoň dokud mi nezavolá bsk a nepotvrdí, že obávané se stalo skutečností. crap! neříkám, že jsme vybírali byt jen kvůli tomu, ale mít to k němu minutu cesty znělo skutečně dobře. ale aspoň máme ještě září.
taky mě bolí koleno. vždycky mi v něm křupne a pak s ním nemůžu pohnout a musím ho jemně dokřupat zpátky. au. a když jsem chtěla v lékárně barevný obinadlo, koukala na mě ta ženská dost zvláštně. a přitom se dělá.
večer jdeme k akrab a v. na společenské hry, zítra se asi uvidím s bsk a lu, ve středu máme redakční radu a ve čtvrtek jedeme. ještě že jsem dneska v práci naposled na skoro měsíc. (že ten člověk, co dělal školení, který teď kontrololuju, má v 90% špatně třetí osobu jednotného čísla, to už jsem skousla, ale to must to know, který jsem právě našla, mi už trochu vyrazilo dech.) asi vypíšu červenou tužku.
a ne že by se mi nechtělo spát. expa je za dveřmi a těch čtyř hodin spánku denně (do dvou pozorovat, do šesti chlastat, do deseti spát) se nemůžu dočkat.

Sunday, July 29

Saturday, July 28

strange machines

vy vypadáte oba úplně stejně. jen máte jiný brejle. sedíme ve vlaku malá skála - turnov, je půl páté ráno, jsme promrzlí a naproti nám sedí taky pár - ona moc nemluví, ale on jo. atmosféra souznění nečekaná, zejména po zkušenostech z moru, kde mi připadali divní všichni.
malá skála je taky převážně rocková a na složení účastníků to bylo poznat. my tam jeli jen kvůli gathering, z kterých odchází anneke (poznámka na okraj: a to je v háji). nejmenovaní moravští přátele se vyřídili pivem ještě před začátkem koncertu, tak jsme odtrhli a zabrali místo u zábradlí.
gathering poprvé a naposledy. dobrý to bylo. tak moc, že you don't need to preach, you don't have to love me, all the time si zpívám ještě cestou na vlak.
jsem - zcela nevyhnutelně - závislá na spánku. ten okamžik, kdy se zachumlám pod peřinu, je ať se děje cokoliv, prostě úžasný. zejména když máme za sebou tříhodinovou cestu vlakem, kde se nedá pořádně spát.
hele, na ten lístek můžou jet děti zdarma, chcete bejt naše děti? nechte toho, to je trestný... no dobře, tohle ještě ne.
i :m: prohlásil, že takhle dobře ještě žádnou ženskou zpívat neslyšel. já jsem si nechala podepsat oranžový šátek, oba jsme sežrali fůru nezdravého festivalového jídla, stejně jako loni v brodě jsem byla ráda, že tam nespím.
když sedíme na trávě u pódia, přiběhne myš a zaleze mi do sukně. je malá a strašně heboučká, tak ji chvilku obdivujeme a pak ji pustíme zpátky. vlastně to mohlo být úplně cokoliv, protože na myš mi to přišlo velké a byla tma.
jo a ten úplňkoidní měsíc, co vyšel během koncertu.

Tuesday, July 24

sev.ering

mám takovej dojem že začíná období změn. vlastně to přicházi z několika směrů naráz a já se nemůžu moc bránit. taky mám dojem že změny bejvaj spíš k horšímu a to taky nevím co s tím.
měla bych se začít zase rovnat. ale možná jsem ještě nebyla dost dole. výzvy pochodujou na chodníku před domem a já se bojím ztrát. něco končí, něco začíná. resp. začíná konec něčeho. jako dítě se necítím už dávno, ale tohle odcházení bude těžký. takový trvalý.
po expě se s :m: odstěhujeme do minibytu ve vršovicích. přichází to právě včas. bojím se změn, které vyvolám sama, odtrhávání a zcelování, bojím se o svět z kterého pocházím.
a abych odlehčila, až dočtu tuhle knížku, svět už nikdy nebude jako dřív.

otupit

motto: nečekané věci přicházejí nečekaně.
dusí mě spousta nečekané lítosti. asi je něco ve vzduchu. věci, s kterýma nic neudělám. něco jsme schopní změnit, něco zmizí nenávratně. zalezla bych, četla zaklínače, brečela nad nevyhnutelností. - ciri, sestřičko, dovol mi plout s vámi.
nečekaná byla včerejší slunečnice. a cestou domů přes koleje skupinka - snad turistů, snad studentů - hraje na kytary wish you were here a já se potichu přidám. nahoru a dolů, chvíli vidím růžově, chvíli černě.
vyhlížet expu. dočasně jsem velmi labilní.
ráno fajn, teď už zase padám. rozhazuje mě snaha rodičů plést se mi do života ve chvíli kdy si nejsem jistá ani sama sebou. kdy si nejsem jistá ničím a stejně musím rozhodovat.
bojovnice se rodí pomalu.

Saturday, July 21

něco extra

asi bychom měly s liou napsat knížku o požikářství. s dovolením začnu. místo kafe, aby se mi lépe překládalo, piju kafe s příchutí čokolády a chilli (trochu mi ujela ruka, ale povzbudivé to je).
taky se mi mnohem líp pracuje v šatech.
teď už vymyslet název.
a stejně mě to nebaví, protože druhý otevřený dokument je nový harry potter a já bych si chtěla číst...

hodiny se vynulujou

když se na ně podívám

Friday, July 20

krátko

list má tvar mrtvého motýla.
už měsíce bloudím nekonečnými chodbami, minulostí. blíží se konec. poslední měsíc, poslední týden. a pak bude kotě. a třeba i na egypt zbyde. už nechci bloudit.
polodovolená. sedíme v bazénku s vodnicí a obědem.
sundavám sluchátka. aha, tak to mi píská v uších.
bílá všude okolo.

Wednesday, July 18

empty spaces

hmyz dělím na dobrý (motýli, můry, čmeláci) a zlý (ostatní, pavouci).
taková separace.
noci dělím na špatné (můry) a dobré (sny, prohlubování, sebereflexe).
inspiraci hledám v křehkých věcech a v síle. vždycky jsem milovala protiklady. otázky nemají cenu, když se neptám sama sebe.
tak. chvílema mě všechno tíží. fragmenty, zrcadlení v mysli. těžkej stesk po věcech, co jsou nejvíc pryč. sorrow. chybí mi brno. to pradávný, opilý, bolavý brno. ta bezstarostnost. budu se celej dospělej život ohlížet na to, jak bylo krásný nic neřešit? budu se celej život ohlížet na to jak bylo strašný řešit všechno?
nebo se jednou za nějakou dobu zblázním, otočím těžítkem a nechám padat sníh a budu zase postávat na balkonech a kouřit for sake of my sanity? bojím se obojího.
kompromisy jsou jako pletivo. zpomalují. vždycky bude snazší hodit všechno za hlavu a začínat od začátku.
ale co z toho.
včera jsme seděli na the wall na střeláku, okolo voněla tráva (weed) a my měli oba horký ruce. známý slova, kladiva v hlavě, návraty. symbolika. noc teplá a voňavá létem.
a neurčitej strach ze světa. zdi cihla po cihle stoupaj. zdi korektnosti a tiché plíživé cenzury. vlastně pořád ten samej strach, jen chvílema určitější.
tóny z coming back to life se mi zarývaj pod kůži. vždycky ve mně všechno ztichne a já hledám to slunce, do kterýho bych se mohla zahledět. mantra. dáš mi pusu na palec u nohy a já vím že tam venku není v pořádku nic.
tady snad jo a to je hlavní.

Sunday, July 15

ta nejlepší

jemně, nehroceně.
skrz naskrz minulými roky a oslavami. [19 - staví se on a dostanu pusu. divná společnost. 20 - fakt nevim. zbytek si dohledejte. mě to neba.]
no prostě se sešli a bylo jich hodně a bylo to dobře namíchaný. kus expy, kus práce, kus hvězdárny. a akrab a kulida. takovej skorobabinec.
když jsem se pokusila skočit do okna pro teleobjektiv, rozbila jsem si hubu, protože jsem sklouzla na parapetu.
taková normální oslava. mám na noze podlitinu, že vidět ji někdo, asi mi :m: odvezou. taková normální oslava. maso a víno. debaty v zákulisí. (my nemůžeme ani naznačovat.)

a najednou bylo půl čtvrtý a my se opile přitulili pod dekou. od nějakýho věku už mě neznepokojuje, že dostávám k narozeninám hlavně chlast. naopak.
spala jsem do tří, :m: zmizel v mém polospánku do polska, nevyhrabala jsem se ani na kolena, takže jsem dostala jen minipusu a pak už tam nebyl. a tak jsme se vydali s buvolem do města, na lodičky, něco mě kouslo do nohy, což jsem zjistila večer a teprv dneska mi to oteklo. ale zato jsme měli zmrzlinu a v pivovarnickém klubu v karlíně "pivo seg-něco jihoamerickou plodinou".

mno a tak. je trošku vedro, takže jdem zítra místo práce k vodě. bsk, musíš mi půjčit bluebeara!

Wednesday, July 11

too late to sleep

z hlubin času. nalezeno kdesi, s datem 28.8. 2004, 4:59. z takového blogového pravěku. nebo ještě před velkým třeskem? každopádně pradávná nespavost.
dive
sink into your memory
dream
reality's gone
and i remember me and you
i remember
that it's over
fall
over the bridge
over the edge
i remember
it's over
dive
the water has never been
as cold
as today
walk away
i remember a dream
ps ač se to zdá divný, to že je svět divný mi nijak nevadí. v mém světě můžou mít tramvaje vlaječky hurá a modrý andělé můžou být žlutý. a já můžu nacházet prastarý úvahy nad nešťastnýma platonickýma láskama. hehe. přišli byste nám na svatbu?

Sunday, July 8

to jsme si zase dali

aneb zábavný víkend s exotickými příchutěmi.
ono toho je víc. že jsme hlídali kulidiny a chininovy příšery, to jsem naznačovala. že příšery dělaly co mohly, abychom se nevyspali, to je asi jasné. například ludwig vždycky kolem sedmé ráno hlasitě předl (deset centimetrů od mojí nebo :m: hlavy), a když jsem se jich obou chtěla zbavit tím, že je nakrmím, tak samozřejmě ze svojí konzervičky načerpaly energii a jaly se dělat ještě větší bordel. damien vlezla do krabice s víkem, kde mezi víkem a policí zbývalo asi pět centimetrů. jak to udělala, netuším. tohle musíš vidět, budila jsem :m:, ale jen cosi vrčel, ono taky bylo celkem brzo. no ale teď už jsme zpátky doma.
jo, ta exotika. takže, iva s vaškem nás k naším double-narozeninám pozvali na čínu, a jelikož je vašek sinolog, tak objednával čínsky jídla, která se skutečně jedí v číně a která chutnají jinak a lépe než klasické české čínské bistro. úžasně jsme se přežrali. pak jsme se (deja vu) odebrali do stromovky na stejný vršek, kde jsme chlastali minulý týden, a protože jsme měli jen jednu láhev vína, vyvstala brzo otázka co teda jako teď.
a to byl kámen úrazu.
všechno je mi jedno, chci hlavně na záchod, kňučela jsem někde v dejvicích a tak jsme se přesunuli s nákupem vína do bytu výše zmíněných, kde jsme pokračovali v konzumaci. víno došlo, tak jsme přešli na tequilu (el chimador! ečo en mechíííko!), domácí ořechovku, domácí vaječňák a tak vůbec. nehledě na různé pravdy, které tak nějak vyplouvaly na povrch, jsme se strašně opili (nejvíc vašek, který se kymácel jako stromy za toho větru co teď furt tak děsně fouká), já ze všech nejmíň, ale stejně jsem byla veselá. takže jsme se ve tři ráno odebrali na gauč pod peřiny a vytuhli.
a taky jsme se byli v pátek projít a konečně jsme našli grébovku, taky už týden ležíme v realitkách a hledáme a hledáme, taky nám vítr na terase ukradl oběd a tak vůbec.
chce se mi děsně spát, těch třiadvacet na bedrech je tíha tíhoucí. rozhodně víc než včera.

Thursday, July 5

ještě jednou a srozumitelněji

anebo možná ne.
protože už je to pár dní. a neměla jsem čas přemýšlet. on ten den - a večer - nebyl špatnej. sešli jsme se u stromovky, já mírně opojená faktem, že ve stánku čepovali černou devatenáctku (a taky černou devatenáctkou) (to mi tak nějak připomíná robin z how i met your mother: i like whisky that is old enough to order its own whisky) a tak jsem vyprávěla, jak už to tak s náma je, většinou mluvím já, taky jsme se točili na kolotoči, pak jsme našli starej strom a vylezli jsme na něj... někde mám fůru fotek, ale na ty taky zatím nemám čas. no a pak dorazil ještě jeden kamarád a tak jsme měli co pít. a tak jsme pili.
slunce je ještě nad obzorem, budeme tady sedět do jedenácti, dokud nás nevyžene déšť, ale to ještě nevíme, jen jsme veselí. nevhodná otázka, hm. vlastně nevím, co bych musela udělat, abych ho skutečně naštvala. má pro mě pořád slabost. a pořád to pro mě je ztělesněním nejironičtější ironie. nebo je to jen hra?
co všechno se mě stihlo nahromadit, když jsem do něj byla blázen. křivdy. smích. ideály. a zbyla mi jen ironie a když mám hlavu plnou červeného vína, sedím v naprosté tmě mezi hovory a tečou mi slzy. bezděčně a uvolněně. tlak v hlavě. a marně přemýšlím, co to se mnou je.
a když někdy v noci navrhnu ať se ráno staví pro fotku na památku, fotku z mojí výstavy, tak skutečně přijede (a vzbudí mě) a zase mě obejme na rozloučenou. a já vážně nic nevím. jestli lže sám sobě, nevím, už jsem je dlouho neviděla spolu a na svý chabý paměti toho už moc nepostavím.
leda bych si vydělala na letenku a navštívila je na tom zélandě.
některý věci mi asi zůstanou navždy záhadou. je mezi náma furt něco nevyslovenýho. já už jsem si většinu vyslovila, ale od něj bych asi chtěla něco slyšet. možná mám potřebu furt čekat na splnění svejch předpokladů. což je zvláštní, protože mi to je v podstatě jedno.
takže nechápu ty slzy. ani sebe.
no to je vlastně jedno. poslední tři dny jsem byla odránadovečera v práci. a taky měl :m: včera narozeniny a já stihla koupit akorát jednu rudou růži, bez trnů, moderní růže jsou pěkně ubohý. nevím, jestli si nelžu, ale mám pocit, že se stabilizuju. třeba proto, že mě zase baví psát. že se za oknem ženou deště a já, z nedostatku poslední zimy, se choulím v mikině s velkou černou kapucí a jsem ráda že jsem. a zase mám chvíli pocit, že to zvládneme.
kočky jsou legrační, ludwig chce pouštět vodu ve vaně a ráno nás budí upřeným pohledem. taky se schoval a poté, co jsme vyděšeně prolezli celý byt, se našel pod postelí. že by přišel na zavolání, to ne. a damien spí na krabici od pizz a občas je shazuje. hlavně v noci. mám pocit, že naschvál.
a duhy. a za měsíc je expa, těším se nehorázně, hlavně ať není zima.
kočky spí a mně se taky mhouří oči, dnešních jedenáct hodin v práci bylo na houby. taky se mi včera ulomila nožička od brýlí a nevím co s tím. a taky budu o svátcích dělat astropis, ale aspoň že zítra nevstávám.