pochybné umění chůze s kelímkem kafe, zkušeně ho držet palcem a prsty podpírat dno, nevylít ani kapku při jízdě pater nosterem
je mi tak smutno, při hodinách pokládám hlavu na stůl a nořím se do vzpomínek, jsem nepozorná
a jsem obviňována ze spánku, což je pravda jen jednou
na filozofii na sebe mrkáme se spolužačkou a děláme obličeje při aristetolových citátech o ženách (zatímco člověk sedící vedle mě se snaží maskovat svůj šovinismus)
na bowlingu nakonec naházím 154 i když neseženu paralen na bolavou hlavu, ale stejně nic moc, tak děsně mi chybí hudba při hraní a tak si zpívám no i'm not bitter, i'm surviving
a špatně spím a budím se s písničkami v hlavě a nějak mám stále míň problém zpívat si nahlas na ulici
hermelínový salát v bufetu je ovšem vynikající
a cesty přes strahov jsou jako návrat někam - do minulosti - a vždycky je tam zima - ohlížím se na mraky a rozptýlené sluneční světlo, před dvěma lety bych je fotila, před dvěma lety vypadaly stejně jako teď
a kdo jsme my, mezi prsty nám vane hnědé listí, je mi netělesně a na strahově sedí havrani, snad ti, kteří mi dnes krákali do probouzení, pomalu čekám něžný prosincový sníh, nechám se přikrýt a budu snít o letních bouřkách (protože letos žádné nebyly, jen věčné vyhlížení blesků z nuselských oken bez síly běžet jim vstříc)
a na posledních dnešních laborkách málem spadnu na zem, protože dělám bordel, jak je mým dobrým zvykem
(a čím jsem dál od brna, tím víc hořkne poznámka, kterou měl zw krátce před tím než jsem se odstěhovala, že on chudáček tu svoji neuvidí celé čtyři dny a já měla chuť ho zabít, vztekle, zoufale, za každej jeden den, za každou jednu hodinu odloučení. tak strašně moc to bolí)
až přijedeš, půjdeme do školy a budeme jezdit pater nosterem pořád dokola
No comments:
Post a Comment