nebudu se tvářit
že jsem vyrovnaná.
že mi je všechno jedno.
není. vím, že nelituju. ale proč to na mě tak padá? proč to, že jsem se rozhodla já, znamená, že se musím dívat na to, jak je všechno, co bylo, najednou bezvýznamné? protože je to nevyhnutelné?
pro mě to taky není jednoduchý. asi by mělo. ale já nemám rozum, jen srdce. jsem přeci jenom žena. a bolí to, kurwa. i když jsem já ta zlá a různí nejmenovaní to prorokovali už dávno.
to poslední co potřebuju jsou pochyby. mám kruhy pod očima, protože včera přišlo... všechno. čím dýl jsem tady, tím víc jsem neschopnější se odpoutat. věci. věci od našich. tisíce pitomostí. knížky v poličce. nedořešenosti.
a slzy. zoufalý, trpký, dlouhý pláč. že tady nebudu. já vím, že je tu hluk a klape topení a nedá se spát a nikdy tu není dost světla a celá tahle čtvrť je dost podivná, ale i tak. a všechny dobré inzeráty o podnájmu se někam vypařily, maximálně někdo nabízí hezké bydlení za hezké chvíle, pro jednu i dvě holky a z toho se mi chce zvracet.
potřebuju brno. zdroj energie. ještě čtyři dny. snad vydrží tohle relativně teplé, mokré, listopadově šedivé počasí. vím, že jsem nekonzistentní. vím, že bych tohle psát nemusela. ale proč? já jsem nikdy netvrdila, že jsem vyrovnaná. i když většinu svojí současné zhroucenosti připisuju hormonům, takže doufám, že brzy nastane twist k lepšímu.
schválně píšu o pocitech k místu a času, protože všechno souvisí se vším. stačí číst mezi řádky. svým způsobem si jistá jsem a je mi to nesmírně líto. ale setrvačnost je zlá.
včera volala bárazanglie, že dnes přijede a do čtvrtka se zdrží. tu taky ještě musím šokovat. snad se nebudu moc hroutit.
4 comments:
Vydrž. Řeším totéž, ze stejného důvodu a dokonce v tu samou dobu, co ty. Ale pochybnosti jsou jen chvilková bolest a záblesky nostalgie. Navíc: já už vím, že každé rozhodnutí, je správné. I když bolí. A i když to pak třeba nevyjde, jak člověk chtěl. Vždycky tě to ale posune dál a při pohledu zpátky si časem nečekaně uvědomíš, že každý krok byl logický, správný a dobrý. A ještě něco: nežij jen čekáním. Zbytečně tak ztrácíš chvíle, které můžou být krásný.
díky. snažím se. ale fakt nečekám, není na co. leda na sebe. doufám, že příští týden se většina věcí vyřeší.
Reseni nekdy boli, a kdyz to boli, chce to ven. Je dobre, ze to prezentujes, nikdo prece neceka, ze spoty budou jenom o tom, jak je krasne, ze venku pada listi nebo snih. Prozij si i tu bolest, svym zpusobem ji potrebujes.
Ehm, to bylo ode me.
Post a Comment