we like the moon

poprvé v imaxu a hned takové kontroverzní téma jako lety na měsíc. film má formu dokumentu, částečně ukazuje staré záběry, částečně ve 3d podobě ukazuje kabinu orla, poskakování po měsíci a - mínus - americké dětičky, které chtějí být astronauty.

první polovinu filmu si odpouštím svoje obvyklé vtipkování. občas mi do tváře přiletí kámen, občas mě mírně rozčílí poněkud kostrbatě předabovaný tom hanks. ale když poprvé letíme nad měsícem, mrazí mě celé tělo a cítím, řečeno slovy carla sagana, cosi podobné úžasu.

vážně. div nebrečím. a říkám si, jaké muselo být sledovat tehdy v šedesátém devátém přímý přenos a co to asi znamenalo pro svět. nevyhnutelnost?

ale. film se změní v propagandu typu příští člověk na měsíci jsi můžeš být i ty a mně dojde, že lidstvo už je příliš jinde. nepotřebuje si nic dokazovat, je zavrtané před svými televizemi. něco je špatně se světem, že nepotřebuje tohle zažít znovu, říkám si, dojatá. bohužel. bush asi těžko řekne jako kennedy, poletíme tam nikoliv proto, že to je snadné, ale protože to je obtížné. (21)

mlčím. mohla bych sklouznout k názorům na svět obecně, k tomu, že si myslím, že nemá smysl. a tím nechci nikoho strašit, to je v mojí hlavě. teda já si myslím že není, ale když chcete věřit v něco jiného, klidně můžete.

let's get drunk, let's forget. let's live. někdy je život pěkně nesnesitelnej jen tím že je.