naozaj

ono to trochu zavání jarem.

na pivo s prací a půlkou katedry. čo si si kúpila, otravuje šéf mé povýplatové nákupy a já zase chvílemi sklouzávám do slovenštiny, tentokrát vědomě a vesele. dva páry a jeden potenciální a já se necítím sama. být tu s :m:, bylo by mi líp (lepší časy jsou však už za dveřmi); jeden člověk, nechce se mi plýtvat přezdívkami, mě dostává svojí schopností urážet všechny okolo. a přijdu si jediná, kdo to vidí. ono je to velmi rafinované. zakomplexovaný chudáček, který zesměšňuje šéfa za to, že se jeho ženě nelíbí, že si dá čtvrté pivo a vypráví jak buzeruje doktorandy. vyhnout se velkým obloukem, to je to jediné. snad jsem přecitlivělá, ale na tohle prostě jo. škoda, společnost je jinak multislovanská, milá a až-na-výjimky mile mezi sebou špičkující.

je jaro, směju se denně v práci a snad je to nízkým faktorem nasíracích jevů, že si přijdu stabilně, vesele a dobře. možná je to španělskem. nebo tím, že se blíží čas společných návratů domů. čas neosamělosti. čas hvězd v očích. každou noc.

a noci jsou teplé a já zapomínám. oprošťuju se, vymaňuju. co s cizími světy podivné minulosti? každý patříme jinam, smutné je jen to, že to tak bylo vždycky. necítím lítost. skoro půl roku po rozchodu a dávno po začátku a je mi fuk, že - vážně, cokoliv. už se nepotřebujeme. did we ever? whatever.