echoes

i can't explain, you would not understand

od gilmoura jsem nějak mimo. skoro nespím, ale unavená nejsem. ani nepiju litry kafe. skoro nejím; včera jsem měla k snídani kafe a k večeři pivo. asi mám antitasemnici.

ve vlaku čtu pájovy a paulieho texty. vím co čekat, už jsem je četla v tom nešťastném autobuse. moje vjemy jsou v mojí hlavě, ale tohle je pohled do těch jejich. nahlížím - a nacházím tam i sebe. každý to vidíme jinak. a všichni stejně. čtu -

Chvilkama jsem cítil na nohách písek z pompejského amfiteátru a viděl Gilmoura s dlouhým hárem v modrém tričku. Bylo to něco neuvěřitelného - něco zatraceně floydovského. Ten čerstvě šedesátiletý pán mi prostě s jeho „kapelou“, osvětlovači a zvukovými inženýry pořádně nakopli prdel!!! A ta velká modřina na zadku a natrhnutá lebka se mi už nikdy nezahojí.

- a zase slzím jako želva. je to tak zatraceně výstižné, tak zatraceně přesné.

Už nejsme v roce 2006... Díváme se na sebe, jsme v tranzu, nejneuvěřitelnější se stalo skutečností, stroj času nás přemístil 35 let zpátky, Pink Floyd ještě nenatočili své nejslavnější desky, pod námi bublá žhavá vesuvská láva...

- the lunatic is in my head. utírám si oči a cítím se, jako bych spadla z marsu. bez vůle, bez myšlenky. vzpomínky krystalicky čisté. hlavně ať se nevypaří.

a za měsíc je apo. za oknem vlaku taje. stíny stromů na jednolitém sněhu jsou jako kresba na polevě.

mezi gilmourem a egyptem vnímám život. chci toho tolik. nebo ne? vrátit se. jít s kašpíkem fotit, s k. na kafe, s klokánkem na houpačky v dejvicích. mám ráda tolik lidí a tolik míst tak strašně moc. chci psát. vítat jaro. pít víno a dýchat. all the songs in me... a potřebuju hudbu.