nejezděte vlakem

navrhuju v rámci zachování duševního zdraví občanů české republiky zakázat pohled z okna čehokoliv jedoucího, pokud je tma. taková jízda večerním vlakem má na psychiku strašlivý dopad. za oknem je tma, támhle v dálce probleskne vesnice, tu je pár jasných světel u trati... neustálé kontrasty a šlehy světel do očí člověka děsí. zejména pak člověka labilního, jako jsem já. nebojím se tmy, ale světel.

a před kolínem táboří cirkus. podivná vize. vlak byl během minuty pryč, ale vize zůstala. přehnaně jasná světla, přehnaně barevné stany, nikde živá duše, vize... vize čeho? k čemu je celý tenhle svět šalby a klamu, k čemu je, když nakonec stejně všichni umřeme? k čertu... když celý život zůstane stejně jen tou vizí za oknem? všechno, co je možné, všechno, co se může stát, stejně míjíme. ale proč?

smutek bývá často zákeřný. a mnohdy číhá právě tam, za oknem vlaku, je vším, co je v životě možné minout. it is in love that we are made, in love we disappear. cohen tomu nijak nepřidává. v jeho hudbě je svět krásný, bůh je krásný, sex je krásný, ale k čemu to? stejně umřeme, všichni do jednoho, ti šťastní i ti nešťastní. jenomže pro něj je smrt jen dalším krokem, smířením, vysvobozením. konec konců člověk, který se chce zabít přeci nevěří, že ho někde čeká něco lepšího, protože pochybuje (a právem) o samotné existenci toho lepšího i v tomto světě, natož pak v nějakém jiném. ne, zabíjí se právě s myšlenkou na n i c , na prázdnotu. protože věří, že najde své smíření.

sakra... já přeci nemám důvod být smutná. jsem šťastná. ale pobyt na téhle planetě je krutý a nespravedlivý a zoufalý. bez výjimky. a co když se vlastně všichni chováme jako pitomci jen proto, že jsme tak krátkoživotnostní, máme zoufale málo času na to, abychom si mohli dovolit dělat chyby, respektive je napravovat, proto se řítíme kupředu s nadějí, že ta cesta, které se držíme, je ta správná, ta jediná. ne, to je blbost. tím spíš bychom se měli chovat rozumně, s vědomím, že tu trošku času, co tu máme, bychom měli využít co nejlépe. ne, jsme prostě jen banda pitomců bez cíle a bez naděje. tma a zima, to je vše co máme. posledních pár sirek, ošoupané škrtátko a zanedbatelnou hromádku dřeva. jednotlivci i celé lidstvo. a škrtáme a škrtáme... stále stejně hloupě, stále naprázdno a zbytečně. škrt.