ostra(o)vy

u nas w polsku, mluví michal polsky. w polsce, opravím ho automaticky, což mi zvedne náladu. hihi.

na zápraží (za doposud na této stránce nepoužité slovo zase jednou čárku) ve světle, které občas zhasne, skládám z jízdenky ostravského dopravního podniku lodičku a zobák. chvílemi si připadám jako u výslechu. jako že se musím obhajovat. jako bych za jevy ve svojí hlavě mohla.

jinak: pátek večer. vlak má hodinu zpoždění díky spadlému vedení, v ostravě se srazí tramvaje a my nastoupíme do autobusu v protisměru. (vynahrazení hermelínem v těstíčku plněným žampiony s bramboramy se slaninou bylo velmi +++ a večerní dvoulahvové posezení v takřka stejné sestavě nahoře pod střechou taky. až na debatu o dětech, kterou si vůbec, ale vůbec nepamatuju.)

v sobotu bloumáme studenou ostravou (tady nikdy není teplo), koupáme se ve vaně, pijeme víno... když vylezeme asi po hodině z koupelny, všichni to komentují - je to milé. familiérnost. no a pak se opíjíme a jíme sýrové koule, mluvíme polsky a tak vůbec. svěřování. minulost v reflektorech dneška, a tak. pochopení tam, kde bylo vždycky, akorát ho nebylo dost. (a zjištění, že jsem asi přeci jen divná, jak je mi neustále připomínáno (šajri: ale ty jsi psycho).)

a teď posloucháme koncert jedné brněnské skupiny a je to milé. a tak.

a co je hlavní: hlídáme kočky a už teď si nedokážu představit, že je budeme muset vrátit. jsou obě zrzavé a milé a strašně kočičí. (fotky budou.)

a jinak se poslední dobou dějou divné věci. uvidíme. asi bude ještě legrace.