mikrozážitky

scéna sobotní: zatímco se mraky těsně před námi rozpadnou, grilujeme na ohništi kuřecí stehna, z garáže jsem vytáhli zadní sedadlo ze škodovky a rozvalujeme se na něm, v ruce nezbytného krakonoše.

chce se mi spát.

včera jsme pili ohromné množství coly s rumem, házeli po sobě křupkama, smáli se. kvůli takovým chvílím sem jezdím, uvědomuju si, a zároveň přemýšlím o expě, jak je nesourodá, hrubá, jak i tam vznikají konflikty a jak se naopak spousta lidí zblíží. přátelství na celý život. nenávist?

když jsme včera byli už velmi veselí, pustili jsme abbu a jiné podobné hity a tancovali jsme. hlavně já a iva. pro sebe, pro život, možná se všichni dívali, možná nikdo. bylo to jedno. tančily jsme. se šátky, chvílemi klopýtavě, chvílemi s milými. stejně jako dvě noci předtím, pocity smyslu, pocity sebe samotné. tady a teď, jsme, tohle místo má zvláštní moc, každý čtvereční centimetr vyzařuje něčím důvěrně známým.

ale: pád. stojí mi to za to, o tom vůbec psát? jedna slečna dostane tak strašně uvěřitelný záchvat, (pravděpodobně) protože jsme to my, kdo se baví, my, koho si ostatní všímají (ona ta pozornost kolemfotících skutečně je velmi příjemná, připomíná dávné časy na hvězdárně) - nikdo jí to neveří, ale i tak je pozornost přesunutá a nálada v tahu. rozepisovat se o tom, jak mi to připadá nízké a ubohé, asi nemusím. a tak zatímco mimo jiné milý :m: ubohou slečnu profackovává ve sprše (ehm!), já, iva a éliška se přeuneme do fotokomory, kde rozebíráme toto a taky život, vesmír, vztahy a vůbec.

pak dorazí :m: a b. a v opilých hovorech se pokračuje, venku svítá a tak vůbec, všichni máme pravdu a something wicked this way comes. řešíme různé psychologické problémy a naštěstí si to nikdo nepamatuje, kromě žaludku :m:, který teď, konečne, spí.

mezi mraky občas vykukuje sluníčko a tak je asi čas jít ven.

ale ty zamyšlení o expě, ty musím ještě vypilovat. popisovat nepopisovatelné, to mě baví.