proč už vlastně nespíš na grohové, ptá se p*. co na to říct. primo* že mě nebaví domlouvání se, vždycky mám pocit, že akorát obtěžuju. secundo mě to tam straší. pořád ještě. a tertio že bych spala kdekoliv jinde raději. znamení: vyměnily se zámky - moje klíče jsou useless. co chtít víc...
loni začátkem července jsme seděly s blankou kdesi na jižní moravě pod stromem, možná lípou, možná čímkoliv. kroužily jsme kolem konkrétních témat - a snad měla pravdu? say it now because you never know zpívají rhcp a na tom něco bude. já kolikrát raději mlčím. asi to někdy byla chyba. asi.
někdy svět chápu a dává mi smysl. někdy mi napovídá. ale to mi musí být dobře. jinak začnu být paranoidní a mám pocit, že je úplně všechno špatně. je to zvláštní. hledám potvrzení správnosti svých rozhodnutí. potřebuju se neustále ujišťovat. je to zvláštní druh pověrčivosti. (a ono ostatně, když se sere něco, sere se všechno, že. takže bludný kruh.) a momentálně zjišťuju, že nejsem schopná kloudé věty a nedaří se mi vyjádřit, co tím vlastně chci říct. takže raději nic.
*těmito narážkami se snažím naznačit, jakou knihu jsem přečetla v posledních dnech :) (jsou to boží bojovníci od sapkowského.)
No comments:
Post a Comment