oh, mother of pearl... hlavou se mi honí myšlenky. inspirována minulým postem vzpomínám na doby snění. a mám fáze. fáze klidu, fáze hysterie, fáze deprese. mám pocit, že mi život prokluzuje mezi prstama pořád víc. je to mnou? jsem to já, kdo nedokáže být šťastnej? jsem to já, koho sere, že nevytváří nic, nic, nic? kdo chce pořád něco dělat, ale vždycky je jednodušší spát?
já už jsem dva měsíce pořádně nespala, řeknu dneska večer, ale ty dvě matky mají důležitější věci na probrání. jako by mi bylo zase osmnáct. pořád osmnáct. nikdo mě nebere vážně. pořád si říkám, že tisícej post bude poslední. možná je čas založit jiný světy. stejně nepíšu svobodně. moje pocity... dávno ztratily význam. a někdy bych vážně hodně chtěla vědět, co si o mně kdo myslí. připadám si jako troska. a vždycky jsem si tak připadala, ve světě úžasných chytrých lidí. přijdu si malinká. přijde mi, že moje existenční problémy řeší každej, ale všichni s větším glancem. nejistota není sexy.
2 comments:
Komentář, co nepomůže, ale třeba v týhle zimě trochu zahřeje: i kdybys nedělala nic jinýho, úžasně fotíš.
Platí se za pozadí na ploše nějaké autorské poplatky?
neplatí :) a potěšils, děkuju. (ale kdybys věděl o někom, kdo by sháněl někoho, kdo fotí jako já... znáš to... :)
Post a Comment