než usnu

měla bych dělat něco smysluplného, jako poslední dobou pořád. místo toho...

...piju. že si rádi večer otevřeme víno... nalejeme panáka... to jsme my. ale dneska mám takovou tu dychtivou náladu, ahoj víno, další skleničku prosím. a rychle. nostalgie. expedice minulé, ta nadcházející, tisíce akcí a pocitů.

rozmělňujeme se, pravím po icq hp. kurva, dospíváme. a radost ze života je taky rozmělněná. poslední dobou stíhám tak akorát dýchat. zahledět se do slunce visícího nízko nad obzorem, myslet na coming back to life a tát.

co naděláme. všechny zkušenosti vedou ke zklamání, kompromisům, rozhodování, výčitkám, sebekritice... čtvrteční kalba s j. byla v tomhle ohledu obzvlášť pesimistická. kdo ve vašem okolí je šťastný?

vzpomínky. roky. je to moc dávno. na jazyku mám zase chutě jar lét a podzimů a zim. pole vedle hvězdárny. neněžná mlha na monte boo. poprvé v úpici; zima. velké červené odcizené slunce v ostravě. proto teď piju. pro desetitisíce momentů v minulosti, pro chvíle s lidmi, které mám tak moc ráda, až mi to kolikrát rve srdce, pro tu bolest, že i když s nimi jsem, tak tohle už tolik necítím. pro úsměvy ve tmě. pro ten pocit, že když se otočím, tak se bezděčně usmívám. a bezděčně mi tečou slzy. rekapitulace, studená léta a planoucí zimy.

nemám pocit, že by se něco mělo vracet. snad je to obdobím, snad je to tou vypjatostí aktuálnosti a školou a tak. ale v hloubi duše tuším, že se to nevrátí, že něžným nesmělým dotekům odeznělo, že mě déšť nepohladí po tváři jako dřív a že koncetrace patosu v tomhle příspěvku může způsobit čtenářům náhlou - naštěstí pro ně - smrt. a že v každém běhu za něčím už nikdy nebude tolik nadšení jako dřív...

... ale tohle jsem si možná myslela už loni a předloni a předpředloni...

a občas mám pocit, že už nepíšu ani pro sebe. což je chyba. můj blog byl dlouho věnovaný, pak jsem psala sobě a teď mě drží setrvačnost. tendence odpoutat se a začít znovu jsou příliš fiksované na okolnosti. nechce se mi opouštět mé oranžové jistoty.

rozepsala jsem se, jo. a proto, pro ten pocit ztráty smyslu a - co na tom co je - bezvýchodnost. pro ten piju, jako duhaduha, kterou jsem viděla. a proto, že nazareth už ve mně nevyvolávají to, co tam bylo, když mi bylo 16 a za x let zapomenu i tuhle nostalgii.

než usnu.