little earthquakes

šeříky mají expiration date. tak zase za rok.

v grébovce už rozkvétají akáty. a to vím proto, že jsem tam včera byla pít s pp. připadám si stará a unavená a už nikdy pít nebudu! proč to vždycky zahrnuje tolik moc vína? tolik provokací a blbostí? jsem dospělá. chci spát.

i když... výběr z bobulí byl vynikající. můj druhý, první kdysi se zw taky v parku. (pročteno trochu minulosti, hořkost je myslím pryč, ale koho to zajímá. že mě může něco mrzet? ale kdež. cause things are gonna change so fast. so vast.)

jo. a lezli jsme na střechu u nás ve dvoře, čtyři metry po oknech a zdech a byli jsme úplně namol. a já tak moc chci, aby se tahle část mě nevypařila, neumřela, abych se dokázala radovat a dělat pitomosti.

a mám moc školy a naprosto nic si nemyslím. těším se, až to bude za mnou, v dobrém nebo zlém. ale nijak zvlášť. mimo školu už v podstatě neexistuju. a nemyslím, nevnímám, mám pocit, že bych potřebovala přemýšlet a potřebovala bych dovolenou a tak, ale to prostě hned tak nebude.

a držím palce spřáteleným maturantkám. a mám miliony nezpracovaných fotek, na kterých je nejhorší to, že mi přijdou dobré. a že když se nepřinutím, tak zapadnou. nutit se ale nemá smysl. postrádám emoce (~ postrádám čas.)

a spal tady p* a to bylo taky prima a povídali jsme si a šli jsme strašnou bouřkou, a dneska se hihi úplně samo programovalo a taky jsem udělala moc moc věcí a to i přesto, že se mi po včerejšku chce strašně spát.

a :m: je pryč a oproti plánu nepřijede v noci, abych se ráno probudila vedle něj, takže je asi čas jít. pamatuju si jednu noc v nuselském bytě, kdy jsem stála na balkoně, sama doma, a chtěla utéct, odletět, zmizet, zahrabat se pod zem. a teď nic takovýho nechci, ale vždycky to může být tím, že jen nemám sílu chtít. a je mi líto, že budu vždycky někoho trápit svejma věčnejma pochybnostma. a ať bude realita sebelepší, vždycky pochybovat budu.