taška plná divnejch věcí

páteční ráno nese všechny příznaky pondělí. nedaří se. mám chuť zůstat doma a koukat do kouta (kočky pochopí). překonám se a na místo srazu s modrým autem dorazím, i když mi to dá trochu zabrat a musím se orientovat podle slunce.

cesta je vtipná. když stojíme před brnem v koloně, míjíme pohřebáky.

proč máte vzadu ty repráky? vždyť oni vás už stejně neslyší!

vt mě vyhodí u grandu. jsem unavená, strašně unavená, ploužím se na maliňák a v hlavě mám pusto prázdno, brno ztratilo svoji nostalgii, myslím si, už nevyskakuju jako před dvěma lety z vlaku do deště, už mě netrápí kdy přijedu příště, už to není cílový město, kde je někdo, kdokoliv. (měla bych místo psaní pracovat.)

takže v pomaláči jako kdysi pijeme pastis a jako kdysi dostaneme ledový srdíčka a pivo a kofola a hermelín. chtěla jsem prostě pít jedno pivo za druhým jako kdysi ale nějak se nechytám a asi by to nemělo cenu.

chce se mi spát.

takže na privátě usínáme velmi rychle. a ráno vyrážím do města na kafe, pěšky až na čáru, je horko. potkávám se s chlebem a potvrzuje se, že na čáře dříve nebo později potkáte všechny. kafe na sebe záhadně a nezodpovědně vezme podobu lahve burčáku, je jedenáct ráno, brněnské víry hučí kolem mojí hlavy anebo je to možná vítr, ale nechám se strhnout ráda ráda ráda

ještě malá zastávka pro modrou a oranžovou a pak už sedíme na petrově a víme všechno, vítr strašně fouká a slunce strašně svítí.

problém čechů je, že přemýšlí moc. a taky přemýšlí málo.

kolem projde slečna, která nese mrkev. s mašličkou.

největší omyl je čistě v tom, že si myslíš, že děláš omyl. (ergo: dělej si co chceš.) proletí letadlo.

cestičky jsou stále klikatější a to se nehneme z místa. hluboko pod náma jezdí vláček na uhlí. ale nemá koleje. (poznámka z prahy: nemám ráda autobusy. nedrží se kolejí, můžou kamkoliv zahnout, můžou vás zavést někam úplně pryč. když jedu někam do neznáma autobusem, vždycky mi buší splašeně srdce.)

přijde pán s krysou.

doploužíme se na špilas, sbíráme divný věci. možná na nic nepřijdeme. možná jen tak mluvíme, možná nic smysl nemělo nikdy, ale tohle odpoledne ho má. zase ta zničující modrá na podzimní obloze. o tom už ani nemá cenu mluvit. tak je to vždycky.

rozloučíme se. nikoho nechytí policajti, ale co, burčák už beztak vyprchal. vypršel. na okně sedí kočka. sedí a kouká.

než mě pohltí vlak, ještě chvíle uplyne. jako vždycky jede pozdě. a když přijede, schoulím se na sedadle, zase se musím dívat zpátky, vytáhnu salátové vydání kafky na pobřeží a čtu. nevyhnutelnost, to není nic jiného než osamostatněná idea. stojí mimo veškerou logiku, morálku a smysl. od začátku do konce v sobě integruje všechny funkce své role. [...] není ani logická, ani morální, ani nenese význam, rodí se ze vztahů.

a tak. jdu prázdnou nádražní chodbou. jo, tady. jedno setkání. a krakow główny, hlásí rozhlas, rychle nastupujte, nastupujte, rychlík silesia, ahoj gilmoure, všechno souvisí se vším. obalím se oranžovým šátkem a jsem zase v normálním světě.

faster than the speed of mind
both my arms are wrapped around
this new experience
my head in clouds
my feet firmly on the ground
towards the light
i will walk
and wrapped my arms around the ground
beneath my feet
towards the light
i will run
i will run
towards the light
i will run