kulturní... eh, měsíčník?

literatura: model od christensena. kratší než poloviční bratr. víc moralizující. partneři a rozchody, jeroným klimeš. (anotace v reflexu) ještě nedočteno. hromady skript. pana pondělí od gartha nixe, politiku adama thirlwella (prý velmi nadějné) a ještě něco, co si nevzpomínám. a dům spánku od jonathana coea a taky fermatu (nicholson baker), která mě hrozně znechutila.

film: shrek třetí. navzdory negativním recenzím nám to nepřišlo tak hrozné, zasmáli jsme se. několik filmů pořád čeká na disku. taky se dívam na house md., suchý ironický a cynický humor hlavního hrdiny je celkem prima. a chystáme se do kina, asi na střelák. a jdem se dívat na hot fuzz, což myslím s killers nijak nesouvisí.

a tohle mě fakt mrzí, že nemůžu doporučit. respektive můžu, ale - minimálně zatím - se žádné opakování nechystá. totiž, byli jsme dnes v divadle, já skoro po roce. (mám problém s divadly. nemám je ráda, nemám ráda nakumulované emoce, i když přiznávám, že to je v důsledku vlastní pohodlnosti a vyhýbání se přemýšlení.) no ale, byli jsme v národním (!) na rock n'rollu, a bylo to -vyvolávající zajímavé myšlenkové proudy, v první řadě. možná proto se divadel tolik bojím, i když ne tolik jako ubařů. nebo pavouků. no nic. samozřejmě, moje nadšení plyne hlavně z hudebních vložek, protože slyšet v národním divadle floydy, hodně floydů (a wish you were here) bylo kurva dobrý. eh. jako pohled do minulosti, o které tuším, ale která se mi těžko zachycuje, to - trochu bolelo. možná bezmocí, možná strachem. možná nezměnitelnosti lidské povahy. možná pokroucenou národní povahou, vědomím, čím si musely projít předchozí generace. otázky, v čem je to teď lepší. a za jakou cenu. yes yes, we've got choice. je to lepší?

úkol: vyvinout si mimikry.

bis dann.