už žádné prodloužené víkendy

sobota byla mile sobotní. k obědu láhev vína na balkoně, jak psala lia: prostě jsme. večer se stavuje džouns se společností, která má podobné brýle jako já a vypijeme tři láhve červeného, včetně jedné merlotí sluníčkové.

bohužel největší loser jsem nakonec já, víno mi nesedlo a tak se raději zdekuju, detaily vynechám a neděli trávím na gauči, pod dekou, za oknem jezdí parní lokomotiva (a ani jednou se mi ji nepodaří vyfotit, chyba nikoliv na mojí straně) a čas od času strašlivě prší. a v dálce hřmí.

dnes večer mě čeká palác akropolis a temné blues huga race (zakládající člen kapely bad seeds), tak se těším. a dám si mojito...

a jestli bsk nezapomene, budeme mít další losty.

summer in our veins

will we or will we not meet a homeless in the squat improvizuju když vyprovázíme bsk a odemykám místnost s popelnicemi. to byl čtvrtek. a pár dnů předtím jsme šli obráceně - bsk vyprovázel mě - a ještě předtím jsme se procházeli grébovkou - a měli jsme najednou strašně moc radosti z toho, jak bydlíme blízko sebe.

a včera. sedíme na zahrádce baretty. výjimečně s akrab, přestože se poslední dobou moc nevídáme. přijde i pan v. a ve čtyřech se vydáváme na anděl vyzvat bowlingové bohy na souboj.

měsíc je obrovský, kulatý, jasný a kloní se nad naše náměstí. takhle velký přece být nemůže, říká zwíře a my astronomové se usmíváme.

na tom plese jsem měla korzet a sukni až na zem. černou, sametovou. s rozparkem do půli stehna. takový můj styl pro chvíle, kdy je mi dobře a nevadí mi být výstřední. na tom plese jsem byla s panem v. (ten patří k barborce, alias akrab). a prý jsem byla příliš extravagantní; vážně? a proč zrovna tyhle dva dny tolik narážím na minulost? je to nechtěné, ale ty pocity se mi vrací - jako na bowlingu, kam jsme v mém maturitním ročníku chodili každé pondělí - do zrcadla se tam dívá trochu stejná a trochu jiná tvář .

tehdy -

a den, kdy začnou odkvétat šeříky, je ten z nejsmutnějších.

regressions

a jdu a šeřík, který jsme otrhávali loni s panem programátorem, je plný květů, vůbec ta naše čtvrť krásně voní

a jdu a říkám si jak moc musím neustále definovat, konfrontovat se, vyvolávat vnitřní konflikty, abych byla schopná chápat sebe a svět okolo, je to bezpodmínečné

ze školy na jedno (tedy dvě) pivo, dvanáctka vleze trošku do hlavy a všechno tak strašně moc kvete, do knihovny a do čajovny, odkud se trhám, protože projekce o výpravě ppčas do turecka za zatměním je neskutečně nudná (my budeme mít lepší, až to alf jednou nastříhá) a z lidí, které jsem chtěla potkat, tam nikdo není. místo toho sedím s m. v hospodě, která je ztělesněním všech nechutných hospod, upíjím svoje malá piva (toho dne třetí a čtvrté - a to můj primární plán byl dát si večer trochu vína) a snad pod jejich vlivem nakusuju téma pana programátora, najednou mám hroznou potřebu se svěřit, jako tehdy před dvěma lety, a tak chvíli mluvím -

[někdy v lednu jsme totiž byli s panem programátorem na víně, on vzal pár kamarádů a já zwíře - a nakonec jsem o tom ani nenapsala, protože se choval hrozně. měl na mě narážky a snažil se mě v očích zwířete co nejvíc shodit (ale zwíře není člověk, který by se tím nechal rozhodit) a vůbec to celé skončilo nějak divně, od té doby spolu skoro nemluvíme]

[pan programátor chodí s jednou slečnou, která se k němu chová strašně, ale jemu to tak nějak nevadí, jezdí za ní po celém světě jako pejsek a - a mně se k tomu ani nechce vyjadřovat, protože tehdy, když se mi líbil, jsem ji nesnášela - to mi tak nějak zůstalo - a tudíž nejsem objektivní]

- mluvím a překvapivě se shodujeme téměř na všem, věci, kterých jsem si já všimla už dávno, vnímá m. taky (a ten pocit, že jsem nakonec měla pravdu, co se jich týče, mě nijak netěší) a štvou ho úplně stejně - jenže svůj život si děláme sami a kdo mu chce radit, že. pan p. je v některých ohledech skvělý, milý, vtipný, zodpovědný, ale jakmile přijde na nějaké otázky ohledně jeho "vztahu", strašně zkřečovatí a sálá z něj takové napětí, že se divím, že nejenže se z toho nezhroutí, on si to vůbec neuvědomuje - a po "ona je v americe, on je někde jinde", přijde situace "oba na jednom místě" - a ona ho vůbec nepotřebuje, jen ho využívá a dělala to vždycky, takže jsme se shodli, že se blíží katarze - ale já už dávno nemám potřebu ho zachraňovat. (m. řekl, že v takovém vztahu, jako mají oni, by nevydržel ani týden. já teda taky ne. tak jak to že to někdo vydrží? ona za to vážně nestojí.)

[a stejně mi to ale nedává smysl. ani to, proč o tom vlastně píšu. snad že se tehdy prudce objevil v mém životě, že vlezl do fontány, učil mě lízt po skalách a mně to stačilo. možná to byla chyba. ale spíš ne. a stejně si myslím, že v tom nemá a neměl jasno. mělo by mě to těšit, ale proč. já bych takhle žít nedokázala.]

mizím z hospody a rychle se oklepávám. na vršovickém náměstí se setkávám s bsk a večer je ještě stále před námi, i když je už po desáté. konzumně krásný večer, pizza a víno, rozvalení na pohovce se díváme na film, na lost a kontinuelně se opíjíme. life's good.

černá je noc

a sladce voní.

přichází to ve vlnách. sedím ve sprchovém koutě. mířím sprchou kolem sebe; na stěny, představuju si letní bouřku tříštící se o sklo. na sebe - voda je horká a já si to nepřipouštím. nechce se mi ustoupit. a nevadí mi to, jen ať je ještě - ještě - ještě víc horká

sedím na okně a dívám se dolů. v oscilaci nálad jsem strašně nízko a bojím se.

a nevěřím.

a přišel mi spam se subjectem praying in the river is a lot of fun

verlängertes wochenende

den první. omrknout knižní veletrh (hm) a projít se po výstavišti. na závěr dne plaveme s akrab v ymce a posléze obdivujeme proužkované kalhoty u w&d. večer se vydáváme k bsk a sledujeme další napínavé díly lostu. za oběť nám padne láhev medoviny; nicméně když se vprostřed noci vracíme přes nádraží, kde nás posunující se vagony na chvíli zablokují, posílám sms jdeme od tebe a nejsme opilí, co je špatně? poznámka na okraj: nejde elektřina v domě.

den druhý. ráno nejde elektřina nikde. po několika hodinách bezcílna mě napadne zavolat co nejvíce lidem, že bude párty při svíčkách a vyžírání lednice - samozřejmě po třech telefonátech elektřina naskočí. ale akce se koná, má punc spontánnosti a je plná vína. je nás sedm, po celém pokoji hoří svíčky a hrajeme hru "i've never" - spočívá v tom, že jeden člověk řekne, co ještě nikdy nedělal a ti, kdož ano, se musí napít. je to trochu dvojsečné, protože některé věci jsem se opravdu nechtěla dozvědět.

lia a ten, co na jejím blogu ještě nemá jméno, usínají na gauči, díváme se skrze zavřené oči na futuramu a love actually a pak je najednou ráno.

den třetí. možná toho chceme dělat hodně, ale nakonec vyrážíme s liou a tamtím na lodičky, v dynamu si nekřesťansky pochutnáváme, dokonce se dostáváme k debatě o míře hříšnosti dobrého jídla, kterou konkrétně tady označujeme za velmi vysokou (kuřecí řízek s hruškou a hermelínem, jako dezert palačinky se skořicí a javorovým sirupem, k tomu chillský merlot, a to mluvím jen za sebe...) nakonec ještě děláme ostudu, když brakujeme reklamní zápalky camel v pěti barvách, každý musí mít kompletní karavanu.

je nám dobře takhle ve čtyřech, drápeme se na petřín záplavou zelené, třešně kvetou, pampelišky kvetou, mraky stojí na obzoru a my děláme ksichty v bludišti. ještě orveme šeřík a můžeme domů. doma sledujeme tři, maximálně čtyři díly lostu - když skončí čtvrtý, sedíme chvíli tiše. já to neřeknu, směju se pod vousy a zwíře zavrčí, že to přeci chtěl říct on. takže ještě jeden, poměrně zásadní díl - a spát.

den čtvrtý. ikea. dvě židle versus plná taška krámů - tedy plán oproti realitě. opravdu bych měla něco dělat, opravdu bych se měla aspoň trochu probudit, tak ještě dvě tři kafe a začnu.

...

snad za to může lia. náhodnou zmínkou hledáme redaktora vyvolala staré sny. stejně jako v káhiře - tam to zavinil nečekaný závan svobody (to bylo ještě před atentáty).

snad že opravdu malé a větší holčičky sní o své svatbě; nevím. (ta, co se vdávala v září, taková asi byla. pravděpodobně je šťastná, odklon od starých přátel si nepochybně nějak kompenzuje.) já rozhodně ne. asi jsem příliš realistická. ale to je fuk. mým snem bylo žít sama. být nezávislá, zvládat všechno, co zvládat chci. chtěla jsem někdy ve druháku studovat astronomii v zurüchu, ta představa lákala sluncem a svobodou, protože když jsme tam jednou projížděli, byl krásný podzim a hladina curyšského jezera byla pokrytá kobercem žlutých listů.

přemýšlím, proč jsem to vlastně nezkusila. se svými známkami z maturity (což je podmínka přijetí na deutschschprechende školách) bych se dostala kamkoliv. asi nebyly peníze. škoda; můj sen, jak jednou za čas jedu krásným novým beetlem přes švýcarsko domů, se rozplynul.

vrátil se, až když šlo o brno. a zase zmizel. a teď - teď mě ta představa zase chytá. brno. zvykám si na malé, krátké návštěvy, které plním milými setkáními, ale když sedíme s liou na moraváku a kropí nás fontána, mám zase strašlivou touhu zůstat - já to místo beru, chce se mi říct, chci tady žít, protože se mi tu líbí, protože tu je všechno blízko, protože mým snem bylo mít vlastní místo někde, malý byt, do kterého se můžu vracet, ve kterém můžu pořádat kalby, ale který bude můj a ničí jiný.

proč sakra si připadám jako v kleci, proč, nikdy jsem nechtěla na někoho čekat až přijde z práce, nikdy jsem nechtěla

nic

a přijde mi že si přivolávám vnitřní krize, abych měla nějaký inspirující motor. a přijde mi, že se zase nechávám pohltit

démony

a může se stát, že podlehnu svým krizím

a začnu utíkat

a je mi strašně smutno

o škole

cviko první, astrofyzika. jak je mým zvykem, přicházím samozřejmě pozdě. mladý cvičící nenašel dostatečnou odezvu na své brali jste tohle na přednášce? (ono taky hledat odezvu u tří lidí, to chce odvahu) a tak se obrací na mě. chudák. eee, pronáším duchaplně a jeho výraz jasně naznačuje, že podobnou odpověď už slyšel. ajo, ona je dneska přednáška, zatvářím se vítězně. aspoň že se směje.

cviko druhé. o tom, co si myslím o užitečnosti předmětu ekonomika, jsem už psala. dvakrát jsem tam nebyla (a dvakrát mi ochotný spolužák udělal čárku do prezence:). dnes se řešil test, který se bude psát příště, a cvičící si nevím proč jako oběť vybral mě.

tak tady kolegyně se podívá do testu a řekne, jestli je těžký nebo lehký.

(ehm, já a mluvit před více než pěti lidmi, to tak.) tak napůl, volím šalamounskou odpověd, ale trápení pokračuje. tak nám přečtěte jednu otázku, abyste viděli, co vás čeká. (otázku. tedy zřejmě i s odpověďmi abcd.) kolektivní řešení je za á - vždycky lepší. to je k tomu testu?, ptám se s nevinným výrazem. sklízím smích. (to se mi nestává - nebo ne někde, kde je tolik neznámých lidí.)

a úplnou náhodou jsem si vzpomněla, že by mohly být otevřené zápisy. zapsala jsem se, bez ponětí, jestli projdu - jestli chci studovat dál - no -

asi chci. zatím.

plyneme

krátká návštěva hypernovy pro jednu dvě věci - chtěla jsem vyrábět domácí vaječňák, ale dopadl strašně, a mě by zajímalo proč. nemáte někdo nějaký funkční recept? - a je z toho další hrníček do sbírky. obyčejný bílý - ale uvnitř oranžový! :) a už se v něm hřeje kafe ze stroje.

prvomájový večer na letné, téměř jarní idylka - mohlo by být tepleji, ale petangue, dýmka a víno to celkem vynahrazují. překvapivě zůstáváme střízliví; jen klokan strašně smrká. vyměňujeme tichá slova, když ostatní hrají. je zvláštní, jak se s ním snadno rozpovídám i o věcech, o kterých mlčím s kýmkoliv jiným.

pohled z okna je smutný, ale teploměr ukazuje dvacet stupňů. měla bych něco dělat. zaškrtat políčka v diáři, rozplánovat se, učit se. tisknout skripta. modlit se.

mraky. (a nezaprší, i když na chmi jsou vidět i bouřky.)

toast se skorolososem, cibulí, pepřem a limetkou. půl roku. hm.