Wednesday, August 25

spadaný jablka, vlašský ořechy

spálená zem
je to ve vzduchu a pořád fouká.
ráno se vzbudím a mám jen jednu kočku. rozespalost mě nenechá panikařit, stav otupělosti mi vydrží po celou pátrací akci, kdy si nedávám naději a snažím se nemyslet na hladový bezdomovce, nenechavý čévéčka a jinou havěť. teprv ve chvíli, kdy se vydám věšet leták a z prvního patra se ozve hlasitý táhlý mňoukání, teprv když tu blbou explorerskou kočku vytáhnu z pod bedny a zavřu se s ní ve výtahu, se úlevně rozbrečím.
když fotím další fotku do projektu, dojde mi, že si díky němu budu pamatovat každej den. snad je to dobře. zůstanou vzpomínky na všechno možný. ne na pořád dokola omýlaný otázky bez odpovědí. kdysi mi jeden takovej řekl, že, ani nevím, jestli jsem to sem psala, cituju, "ze mě září zvláštní zápal zjišťovat proč lidi dělají to, co dělají". tehdy to byla lichotka velká, i když nic kolem ní nebylo worth it. dneska se dozvídám, že tohle je přesně důvod, proč si o mně lidi myslí, že jsem divná, a to nikoliv v tom dobrým slova smyslu, ve kterým si že jsem divná myslím já.
a vařím po nocích a mám zajímavý plány. a jedu do londýna a možná do granady a taky někam dál. a tak.

Monday, August 23

šedesátej čtvrtej den léta

ve třetím obchodě s knihama konečně najdu sebedrás. do tý chvíle pochybuju, jestli vůbec existuje. vytáhnu isic a dostanu slevu, na kterou nemám nárok, ale student ještě jsem, ještě 11 dní a pak rozhodne náhoda. anebo taky ne.
v tu chvíli začnu vystupovat z dopravních prostředků na poslední chvíli, protože začnu vzpomínat co kdy a proč já v těch stejnejch měsících, ostatně že jsou data ošemetný, víme s dew už dávno. a že rok 2008 byl na osudový setkání bohatej.
tohle je přesně to, co teď nesmím dělat, protože musím dělat jiný věci, který produkujou peníze nebo tituly (povíme si za těch 11 dní, a 11 vůbec není pěkný číslo, takže z toho nemám dobrej pocit ani omylem). myslet. vzpomínat. cestou z oběda prší a ulice sálá, zpomalím a říkám si, že ještě kousek léta; když vyjdu teď navečer z arkád, fouká vítr a napravo je obrovskej mrak, a ten vítr fouká tak nějak divně a černý letní šatičky najednou nejsou úplně vhodný a já vím, že je zase podzim, a že za chvilku budem na zahrádky chodit v kabátech.
a v předsíni trhaj kocouři na cucky moji tašku s učením a když jim jdu vynadat, tváří se nevinně jako vždycky.
vlastně se nic nezměnilo. zatím jsem furt v bodě, kdy nic nevím. a to je dobře.