Saturday, December 31

you live your life as if it's real...

silvestr. vymést si z hlavy pavučiny. mlčím, protože chci. mluví jiní; a hlavně hudba. rekapitulace? copak nestačí, že píšu pořád, že ty občasné šťastné nuance můžete zachytit sami, i když je tak těžké psát pozitivně?
snad jen: nejlepší červené víno - vavřinec v novosedlech na začátku července (jak řekl myšák, na takovéhle akce se nezapomíná, a já dodávám, i když je těžké si je pamatovat; ale po tomhle vínu zůstává hlava jasná, dokud neupadnete do mdlob, takovou má moc a je křišťálové a rubínové a chutná po karamelu).
a nejlepší bílé - kdo to rozhodne? osobně se přikláním k pozdnímu sběru müllera, které, zakoupeno v úpici, přejelo půl republiky a nakonec posloužilo jako parádní tečka za ostravským koncertem eggnoise. (nicméně je tu i jeden výběr z hroznů jednu z posledních teplých nocí letošního října, francouzská polévka a pád do upřímnosti - tehdy se ještě dalo sedět v parku, šokovat kamarády a nakonec vlastně i sami sebe...)
nakonec se ten konec roku připlížil. i když na něj už zdaleka tolik nežehrám. no nic. co bude dál?

Friday, December 30

the hours they pass

zcela upřímně přísahám, že tolik červeného vína už nikdy nevypiju. společnost se roztříštila přirozeně, slova a věty nabyly na nevídané upřímnosti - něco tam bylo, vzpomínka co tlačí a šimrá někde v hlavě - pár vět - pár tak milých vět - a já nejsem schopná poskládat je zpátky.
do toho sněží, ráno, odpoledne i večer, za jedním nebo druhým oknem a nakonec celá praha plave ve sněhu, který by měl být neskutečně bílý, ale protože je noc, je vlastně oranžový a i světlo je oranžové a mraky a celý pokoj.
a probuzení, korálek navlečený na šňůrku, odhodlání konečně se začít učit, ale místo toho čtu hodiny a čtu jedním dechem, budu se muset zastavit a vrátit, vnímám - jako vlny - tolik detailů a voda stoupá...
a sníh mezitím bledne, šedne, na karláku je téměř černý a já místo abych přešla na chodník, se jím brodím, tím divně tmavým sněhem, je v něm něco, co ještě stále vzdoruje městské špíně - je to podstata sněhu, musí být bílý za každou cenu? přes tu všeobecnou zimu mi ze všeho nejvíc mrznou ruce, konečky prstů a rukavice s bambulkami a cestou domů voní u nás v ulici javorový sirup, snad je to mrazem, co pálí v nose, ale vnímám tu vůni naprosto zřetelně, stejně jako sladkou nezřetelnou pachuť čehosi.
dočítám knihu, pouštím film, všechno zapadá a dává smysl, už dlouho jsem se nesetkala s něčím tak komplexním. ta hudba - a potměšile ironický, zkroušený, odtažitý a přece zoufale toužící po nějakém smyslu - takový je výraz jí, virginie, bojovný a vylekaný. a hlavně ta hudba...

Wednesday, December 28

sníh je jen jiná forma deště

ale déšť nedrží na všem zdaleka tak pěkně. (a zblízka ano?)
konec roku se plíží nepozorovaně. slzavé ozvěny. ozvěny slz. trvalý nekonečný sníh.
zaoknemvevlasechvulicích. nanádraží. stopystopy otisky minulost kroky mlha - nikdykde nikdyvbrně nikdyvpraze sněží...
praha je krásná. to jen já nevnímám. a sníh je všude. pořádpadá. pořádstudí. deprese. složení všeho. bára odletěla. věčné obavy. stará strašidla (programátor se mě pokusil přesvědčit, že je šťastný, tak intenzivně, že to - skoro - zabolelo - kdybych mu to byla ochotná věřit). sníh. lehnout si a zmrznout - snad vydrží do silvestra - blueskine? poslouchám cohena. něco dávného. vynucená vzpomínka?
ne že by všechno bylo špatně. právě naopak. že je všechno dobře. a i přesto se cítím mizerně... začarovaný kruh. je mi smutno, z toho že mi smutno není. a že sněží
a že
marnostnadmarnost.

Tuesday, December 27

when it is dark enough, you can see the stars

až bude mět dojít k rekapitulaci za tenhle rok, nebudu vědět co říct.
zatím jsem si uvařila kafe a konečně sahám po skriptech. jsou věci, které mě strašlivě mrzí, ale co nadělám? vůbec nic. koukám se na mapu. ve vrbně bylo krásně - hory a sníh. ale z těch kruhů se mi točí hlava. a kafe stydne. odcizuji se - já? a musím? někdy je hodně těžký něco neztratit. učím se být dospělejší. já.
mám ráda spoustu lidí, ale můžu být jen s jedním. tak co mám sakra dělat.
listuji deníkem a dívám se, jak lidé proplouvali kolem mě. a jak proplouvaly deprese. chybí mi někdy, třeba teď, šílenství všech těch dob, moje šílené a zoufalé já, které někdy umíralo, protože toho cítilo tolik - cynická poznámka: někdy až tolik moc najednou. v duchu se stále opírám o zeď úpické hvězdárny. kouřím. stojím bosa na sněhu. a brečím. protože není žádné východisko. není nic. zmar, zmar, zmatek. a možná proto mám tendenci se ohlížet. zase. necítím nic než vzdálenosti. ale tendence obviňovat samu sebe pomalu mizí.
thought i was having a nightmare and woke up. but it was reality; i only fell into a dream for a while jsem napsala na jaře.
hm.
ages ago.

psychedelic breakfast

nejhezčí vánoční přání? vykašlete se na všechny ty fráze. to nejupřímnější, které přišlo mně: hudby, lásky, rychlého netu, dobrého vína a sexu, koncertu pink floyd. překlepy z polštiny opraveny (modří vědí). vážně, i když se život může pěkně zamotat, i když můžete padat na držku, pořád stojí za to žít... vnímat, cítit, milovat. spousta věcí dává smysl najednou i zpětně. bez urážek. kafe a tousty, venku je ráno. a sníh na střechách.
loni: nepřestat věřit na zázraky. po tom všem si říkám, že jsem nepřestala. vždycky jsem žila pro detaily. copak můžu za to, že mají tendenci se množit, proplétat a propojovat? takže letošní přání, pro všechny a hlavně pro mě je: nikdy nepovažovat své štěstí za samozřejmost. víru v sebe sbírám po kouskách.

Saturday, December 24

life o'brian - to je asi nějakej ir

ty vánoční večírky. tomuhle dávám deset bodů z deseti. před celnicí bylo nutno zaváhat, takový se z ní ozýval řev. a pak do jámy lvové, jak se někteří marně snažili vyslovovat, protože když jsme vcházeli, bylo kolem jedenácté a uvítání bylo vřelé, avšak naprosto rozmazané. prý jsem odvážná, že tam lezu a lichotky sem tam kvituju já nemám co pít - atmosféra uvolněná a uvolňující, atmosféra opíjí sama o sobě a to krásně a jedna zlatá tequilla a už jsem se přidala k vyřvávání komety od nohavici v rockovém podání a strašlivému disharmonickému řevu a v tomto duchu se nesl večer, nesla noc... podivně zábavné rozhovory s cizími lidmi, bacardi s colou a rozmazal se mírně i můj svět, což nevadilo nikomu, vole, hlavně na ni buď hodnej, radím někomu neznámému, kdo se mi svěřuje s bůhvíčím, a pak, ach ty noční tramvaje, veselé vánoce, vykřikuju po nuslích, na hlavě vánoční čapku berentzen, do které jsem se strašlivě zamilovala a... voni fakt sou veselý.
a jsou vánoce, fakt že jo. tak i vám. veselý.

Friday, December 23

jsem online, nejsem sama

a toho vína je míň než jsem myslela.
právě teď - ohňostroj za oknem.
zkurvený vánoce. vínoce. noce.

peklo na zemi

a protože se to blíží, veselé vánoce, ha ha ha. to je dneska krásně, co? ha ha.
4444. návštěvník má u mě pivo.
a já se jdu opít. nějak. jakkoliv. čímkoliv.

až ve krajnosti

sledovat, jak se vaši známí chovají ve vyhrocených situacích. minimálně je to poučné. ta strašná zima okolo slamníku. hlavně si nezkazit očekávání. faktor zklamání 1,5 na žebříčku 0-1. a naopak. doprovod i přes vlastní depresi - strašná, strašná, strašná zima. nejistoty? asi jsem blázen. snad jsem se měla zachovat jinak. ale já se za svoje emoce nestydím. všichni máme svoje dna. a až mě bude zase někdo chtít seřvat jako malou holku, že je dávám najevo, ať si nejprve sní vlastní talíř palačinek. taky do dna.
na sibiřském náměstí - zima, zima je psychická záležitost, zima... a tiché objetí. nevermind the darkness, we still can find a way...
přímé a nepřímé vědomosti. dneska je šedivo a navzdory všemu, ta nejistota je tu pořád. i ke komunikaci jsou třeba dva lidi, a těžko se reaguje na nevyslovené nebo nepřímé. a těžko se tvářit, že to neexistuje. a, a, a, a já se stejnak nebojím.
thanks for the troubles you took from her eyes, i thought it was there for good, so i never tried...

Thursday, December 22

diskrétní večírky, spojitá kocovina.

a to nemluvím o alkoholu.
ráno jsem na bowlingu naházela 203 bodů. pravděpodobně poprvé a naposledy v životě, ale pocit to byl úžasnej. až tak, že jsme se spolužáky odešli na oběd na vynikající česnečku a černou třináctku. sice se po čase konverzace začala odehrávat výhradně v citacích z trpaslíka, ale co, my všichni školou prohnilí si to můžeme dovolit.
četla jsem pak v tramvaji šiktanovy horoskopy a psala adbarovi, že po dvou pivech je to opravdu zážitek -
a už to začíná, vánoce za rohem, takže slavit... ? nebo jenom nevnímat. kdesi v karlíně, je a není zima. číšník je unaven, možná i společensky. ale je s ním zábava. snažila jsem se vyjednat si večeři a na mé stále unavenějsí píchání prstem do jídelníčku odpovídal, že tohle taky není.
tak co teda máte?
krupicovou kaši a nudle s mákem.
jé, tak to bych si dala tu krupicku.
je mi líto, ale ta už došla.
nakonec jsme došli shodě a přinesl mi ohromnou porci výborných těstovin; k tomu skvělý tramín a pak už jely panáky pirátského kapitána, je to opravdu dobré pití, viděla jsem několik bloggerů, které čtu; ovšem pondělnímu zážitku na celnici se to nevyrovná. vůbec, seděli jsem na kraji a přišli pozdě. akorát před odchodem jsme se zapovídali s kulidou na téma koček, siamka nemá tolik chlupů, třeba na ni alergický nejsi...
a pak přejezd noční prahou zpátky na smíchov, druhý večírek by nemohl být rozdílnější, namísto emociálního mrazu hraje hlasitá hudba, všichni se baví a usmívají, všichni se mi představují a já si nepamatuju jediné jméno a mojito dokonává, co předešlé panáky začaly, tancuju na hudbu, kterou nemusím, the rhytm has my soul... mícháme šampaňské s mojitem v potrhlé úlevě ze změny prostředí. a všechno je fajn.
a pak už ani není zima. noční tramvaj. v hlavě krásně. a v paralelním domově pád do komatu.

Monday, December 19

cook-in

předvánoční večírek. snad začít vyjmenováním? fiksu, smilla, zwíře, džouns, terezka, adbar, blueskin, barborka, ich, malý čtenář, klárka a lia. a já. a taky palačinky s whatever-you-like, whatever-you-bring a ráno jsme u kontejneru napočítali deset lahví od vína. a kýbl bowle na uvítanou, předveďměsto a podtrženo a sečteno, čas utíkal, mafiáni zabíjeli, špek na garáži a hory sněhu někde a dlouhé operní zpracování některých nemajetků, ať si sousedi trhnou nohou. a pak postupné vytrácení se účastníků až na pět statečných - kdy šli spát oni jsem nezaznamenala, tou dobou jsem byla už dávno upadlá do postele. mé největší díky patří smille, lie a klárce za ranní úklid ;) a taky... osudu. a vlastně všem.
přes den si uklidit v hlavě, odčerpat alkohol z krve a navštívit ikeu - a do toho - celý večer - sněží. už zase sněží. úžasněží. a já vypadávám z rytmu a bastlím protokoly po nocích. dívám se na ally a usínám. chrrr.
najdete 75 kapel?

Saturday, December 17

nočně vi

"jsem nepochopená" měla jsem dnes přístup přes vyhledávač - někdy se člověk nestačí divit. zajímavé. docela si tak někdy připadám. odkaz vane do loňského prosince. píšu pro sebe, ale možná bych toho měla nechat. moje slova tvoří kulisy, které v mojí hlavě znovu a znovu ožívají.
dneska mě to na opatově málem odfouklo. sto metrů od zastávky ke knihovně se ukázalo jako slušná výzva, chvílemi jsem nemohla udělat proti větru ani krok. vítr mi rval kabát a vlasy. a já jsem se smála, protože šílenství se meze nekladou...
příliš živé vzpomínky - kuchyň na privátě, ranní nebo noční učení se, které nikam nevedlo, ranní nebo noční stále stejná zima. občasné cigarety na balkoně. rozhodla jsem se, že těmhle vzpomínkám neobětuju svoji příčetnost, ale tahle rozhodnutí jsou lehčí za denního světla.
krájím ovoce na zítřejší, tedy dnešní akci, vyndavám pecičky z mandarinek (pro adbara) a poslouchám jednu strašlivou vykopávku, kterou nikdo nezná, o tom nepochybuju, vlastně mě překvapilo, že ještě existují a vydávají a že se o ně vůbec někdo zajímá.
já už to tak dělám. ryju se ve věcích, ve kterých bych se rýt neměla. nějak se mi poslední dobou vynořuje všechno. nejen brno, ale i děje a vztahy před ním. krouží a víří kolem mě a ve mně. teď místo spánku prohrabávám maily báře do anglie... nemám slov. hořkost se odplavuje, nostalgie zůstávají. co všechno jsem jí to posílala... kritický rozhovor s programátorem (nějakou přezdívku mu už konečně přidělit musím). taky jednu fotku - proč v sobě snažím popřít, že jsem byla, hm, namátkou v březnu, relativně šťastná? možná proto, že člověk, který nebyl už skoro dva týdny online a nemá telefon, mi prostě chybět nemůže. komunikace je důležitá.
tyhle osamělé noci, to je mor.

Friday, December 16

give in to the storm

je to tady. blíží se bouřka. venku se klátí stromy a prší mi na okno, což se vzhledem k jeho umístění pod stříškou stává párkrát do roka.
musím jít ven.

snad je to tím úplňkem

probouzí se duchové. a vlkodlačí krev. proč mě některé věci stále straší? proč vyskakují z popelnic a temných koutů, kde by měly zůstat?
snad je to tím úplňkem. nevadí mi málo spánku, ve městě jsem dnes strávila skoro sedmnáct hodin. s bsk jsme poseděli v modrém baru u masaryčky a to on mě na úplněk upozornil. (ne že bych tomu přikládala význam, ale zapomenout ve škole reflex, který jsem při matice tajně četla pod lavicí, to se může stát jenom mně.)
cestou přemýšlím. konfrontuji minulost s přítomností. sebe se sebou. jsem opravdu tak úzkostlivá a depresivní, jako jsem byla, když jsem byla s buvolem? může to znít jako alibismus, ale nemyslím si to. snad že jsme oba takoví, jací jsme. snad že jsem nedokázala unést okolnosti, za jakých ten vztah vznikal. což byly mimochodem - víceméně - okolnosti, proč skončil...
na staromáku jemně prší. procházím a okamžik se míhám a ukrývám pod červeným deštníkem neznámého gentlemana. některá setkání jsou osudová. snažím se stát oběma nohama na zemi, ale stejně mi v rámci alibizování a odrůstání lezou slzy do očí.
s bsk se smějeme jako už dlouho ne. energie mám nazbyt, společný smích mě nesmírně těší. historický negativismus a futuristický negativismus (= pesimismus). bsk následně mizí do archy - a já? kulečník vyhrávám 3:1, ale nějak mě to netěší. zelená barva připomíná ostravu, kulečník (jmenoval se ten podnik hvězda, nebo mě něco klame?), mě s mokrou hlavou, protože občas neodolám a strčím ji do umyvadla, zejména když je mi smutno, výhry a prohry - a vlastně nic jiného, jen ta zelenost, kde se ve mně bere tenhle smutek? olovo v žilách? další kulečníková vzpomínka patří mé lednové cestě do úpice... mattovi bylo strašně špatně - ono pozdější podezření na rakovinu, které mě tak strašně vyděsilo - a mně vlastně taky - snad jsem tehdy přijela hledat beznaděj, snad jsem chtěla mít jistotu, že přes pár neshod zůstáváme kamarádi, jenže jsem ji nenašla, odjela jsem s rozpaky - proč? možná proto se to potom tolik zvrtlo... ale už dost, dost upřímnosti, protože venku prší a já tady... na pokraji jezera... snad je to tím měsícem...
pohled na šipky zase vyvolá jiné vzpomínky, šipkovanou někdy kdysi, když byla barborka prvně se mnou v brně, někde ve sklepě, spousta lidí a stůl do elka, a potom stovky dalších her, ta první na matematickém týdnu a ty další, všude možně, třeba i na zimní, sakra, brno mi chybí k zalknutí, jeho celistvost, jeho mlžnost a tajemství, jeho dávnosti a dýmky a vína a doby, kdy byl privát ještě milým místem - ale tohle, tohle už je příliš hluboké zabřednutí
černé slunce bezzvuké stoupá nad obzor. na karláku začíná i končí den.
ps: čekala jsem v tescu na spolužačku, když jsem - neuvěřitelné - zaslechla první tóny wish you were here. napadlo mě to napsat, chvíli jsem o tom přemýšlela, vytáhla jsem telefon, že si to rozmyslím - a hele, zpráva, že už máme lístky. tak jsem to samozřejmě poslat musela.

Wednesday, December 14

above ground

červené víno - výjimečně - a blesk z čistého nebe, v resturaci sedí moji profesoři ze střední. tři (a dvě neznámé ženy). angličtinář, který měl vůči mně značnou averzi (asi proto, že umím anglicky líp než on) , fyzikář, kterého jsem měly oprávněně za úchyla a jeden nový, co nastoupil až po nás. už nevím, co učí, ale usmíval se nejupřímněji. paradox, jako ostatně všechno. konverzace s fyzikářem ubíhala, šla jsem vlastně jen na záchod, ale zakecala jsem se - a - to víno! - německy! :) unverstellbar.
doma momentary lapse of reason. nestíhám psát, musím jít spát. já a nau neřešíme, víte? a je to fajn.

Monday, December 12

nočně v

i've been thinking; i've been thinking, i've been thinking too much
life is somehow much more alright than i thought.

Saturday, December 10

postmüller

koncert byl nakonec fajn. nadhled a prostor. a trochu deprese, smutná slova vyvolávají pachuť vzpomínek, i když oči zůstávají suché. tedy moje, ty její se podezřele lesknou. a potom jedno pivo a tři krvesaje, pizza na i.p. (kupujeme v nonstopu lahev vaječňáku a esme do mě šťouchá, ať uhnu, že mladíkovi stojím v cestě. já jsem jen oholenej, ohrazuje se dotyčný, normálně nejsem tak mladej jak vypadám:) a noční autobus a usínáme u příběhů obyčejného šílenství, bohužel, oči se mi samy zavřely - a teď to dělají taky, a to bych se měla učit. snad to spraví horká sprcha...

Friday, December 9

earth-bound misfit, i

zesilovač, co jsem na něm dělala od soboty, mám konečně hotový. za chvíli ho povezu do dejvic, ale zatím zapomínám obědvat, protože
across the clouds i see my shadow fly
protože listuju v shine on a vzpomínám jak jsme s ivou asi půl hodiny řešily pomocí google earth odkud je focená ta elektrárna a stejně jsme na to nepřišly - asi vytrhali koleje - a taky si myslíme, že je zrcadlově otočená, ale jestli ano, určitě to už všichni dávno vědí - a vůbec, jednou si ji vyfotím sama
protože si hledám slovíčka
misfit - ztracená existence, člověk na nesprávném místě
one slip and down the hole we fall

Thursday, December 8

vstříc náladám strachům a snům a bouřím

jedu na strahov a zapadá slunce a bolí to, bolí to všema západama co se kdy leskly v mejch očích, a já se hořce usmívám, jako poslední dobou pořád, oblohu křižuje letadlo, vzpomínka na letošní krásný babí léto, celorepublikově ---
a teď mě napadá že jsem se ještě nesvěřila s tím, že mi hvězdárna neprodloužila smlouvu, no a taky že nevím co si o tom mám myslet, vlastně v sobě tak trochu pořád hledám stanovisko, můžu si za to totiž sama, namísto zářijovýho povinnýho večeru jsem byla v ostravě na eggnoise, poprvý po pěti letech jsem nebyla na hvězdárně a víkend o kterej jsem si řekla, jsem jaksi nedostala (ironie pomálu) - a to se mi ani nechce zmiňovat, že mě ještě potom, když bylo jasný že mám málo hodin, honil šéf na školení bezpečnosti a podobný blbosti. no, co naplat, vlastně mě mrzí že mě to moc nemrzí, spousta věcí ohledně hvězdárny je dávno pasé a obecně vzpomínám pozitivně a jediný co na tom bolí je to kolik krásnejch věcí je už dávno pryč, hodiny bych mohla vyprávět
--- sedla jsem si dozadu v autobusu, stejně to dělám jen proto, že to tam nejvíc houpe, jen by mě zajímalo jestli jsem jediná, a venku je tak pěkně, a já jsem už aspoň sto let nefotila nebo aspoň od tý doby co jsem zpátky z brna a dneska ten lennon --- ten lennon, jdu ke zdi a zapaluju svíčky, jdu starým městem kde to téměř neznám a představuju si něco mimo náš zběsilej čas, prahu před sto lety nebo bůhvíkdy a míjím haldy vzpomínek který furt ještě neumím přijmout, druhák, třeťák jsme tu byly pořád, já a ona, to je dávno, šlapu po kočičích hlavách až ke zdi a v hlavě mi znějí floydi i bez sluchátek, lennone, já, my, už jsme jinde, ale díky za ty časy, před pěti lety bych tu balila hipíky a zpívala s nima beatles, před pěti lety bych sem šla v roztrhanejch džínách, ale dospíváme, všichni dospíváme a tady jsme kdysi dělali anketu se školou a naše nejoriginálnější otázka byla na lennonovu zeď, anglicky teda, a všichni turisti ji chtěli vidět, a pátej ledňáček a to už jsou taky tři roky ---
san tropez a tuhle písničku budu mít asi vždycky spojenou s revivalem a atmosférou ve starý pekárně, kde jsem si jí blíže všimla poprvý, jo stydím se, až tak dávno to taky není
--- a aspoň se domlouvám s bsk na sobotu na víno a už teď se těším, i když jedna z hrozeb společný řeči je i hluboká deprese, ale co se dá dělat, když je ve víně akorát pravda, ta bolí, ale stokrát lepší než všechny lži a ta hořkost je beztak všude

Tuesday, December 6

tak mladí, jako jsme teď, už nikdy nebudeme

divný večer. na západě, to jasné světlo, to je venuše. sedím na strahově a po tmavé obloze se plazí bílé mraky. the wall. is there anybody out there? omítka stadionu je oprýskaná a reflektory projíždějících aut vrhají pohyblivé stíny za jeho sloupy. chybí jen vítr, co vyhání zatuchliny a vdechuje do prázdných a černých korun stromů zdání života, žene mraky po obloze, ze zetlelého listí vyvolává jaro a strhává srdce - ne, dneska nefoukalo. zjevilo se jen šílenství - z ničeho? - a vzbudilo spoustu pochybností. svět dává smysl jen tím, že ho nedává.
do srdce mi proudí černá krev. tak šťastní, jako jsme byli, už nikdy nebudeme.
s klokánkem sedíme v kavárně i po odchodu blueskina a jeho společnosti. hraju si s brýlemi a mluvím. některá trápení jsou pořád stejná. a nevím, o co mi vlastně jde. dostávám pořád stejné odpovědi. jdeme náhodně dejvicemi a dojdeme ke slamníku. negativno tu už není, ale stejně ta vzpomínka zamrazí. ruské velvyslanectví, všude šlupky od pomerančů. nacházíme strážní věž (přečti první a poslední větu - marion dostala těžký zánět mozku - ano, bůh se o nás opravdu stará) a loučíme se u tramvaje (a jako vždy mám pocit, že jdu moc brzo).
na cestu domů snake eaters. stíhy náhodně rozesetých světel po petříně, zase hledám tvary a mrznu. a topím se v nemlze. snad je to jen tou roční dobou.
nechcete jít v pátek někdo na müllera? mám dva lístky...

Monday, December 5

povídejme si, děti...

třeba o nechutném hyenismu. cituju ze článku o dakota house z posledního reflexu:
"Jméno Lennonova vraha, rodáka z Honolulu [...], se občas neuvádí. Paul McCartney a Yoko Ono se totiž po Johnově smrti obrátili na fanoušky s prosbou o zapomenutí jeho jména. "
pro mě to je takové osobní téma. vzpomínám, jak mi bylo asi jedenáct a s kamarádkou bárou jsme zrovna objevily beatles. ptala jsem se táty u nás v obýváku, co dělají teď, co dělá lennon. "nějaký šílenec ho zastřelil," řekl a já to nechápala. proč? jak, zastřelil? to jako, že je mrtvý? dodnes si vybavuju to zoufalství tehdy. setkání se skutečným, absurdním, bolavým světem. zemřel celé čtyři roky před mým narozením. teď vím, že je svět jaký je, ale nechápu to o nic víc. ale to jen tak na okraj.
po té větě z reflexu mi totiž přijde naprosto neskutečně nechutné, že mf dnes přinese článek s názvem "Proč jsem zabil Lennona", kde se ono jméno, mimochodem, ani já ho nevyslovím, vyskytuje hned 25×.
tento čtvrtek to bude od lennonovy smrti pětadvacet let. čtvrt století. i když byl podle mě ke konci svého života trochu blázen (a snad to pramenilo z jeho geniality), pořád nepochybuju, že toho mohl pro tenhle svět ještě dost vykonat. takže mu půjdu k jeho zdi zapálit svíčku a zavzpomínat s bandou podobných cvoků, pro které vlastně pořád žije.

Sunday, December 4

sunday clusters

kouzlo je pryč. prší a na třešni není po sněhu ani stopa. vzývám kofeinové bohy.

noční sněhy. něhy. břehy.

noční výhledy. na třešni a na plotě, na každé příčce. na každém stéblu. sníh a oranžové reflexe. pavučiny větví. samety havraních křídel.
noční konverzace. spletitosti vztahů a vzpomínek; s klokánkem mluvíme po dlouhé době o všem možném. cesta kolem labe, tenkrát, smutné vážné řeči nad spícím městem, neumělý překlad todesfuge, tenkrát, a jak teď zjišťuji, minuli jsme se tehdy vlastně náhodou - a i když je to teď už jedno - a tehdy nebylo - stejně nás to oba rozesmutňuje a sentimentalizuje. skoro jako fakt, že vzpomínáme takhle hloupě na dálku místo nějaké noční procházky po nábřeží, jako tenkrát...
a k tomu ozvěny brna, tiše mě rozeznívají, zvony a dávnosti, a přišla mi sms z macaa, ahoj noční ptáče a jsou tři, touhle dobou už se bojím ticha a píše mi spolužák: noční hovory jsou vždycky nejlepší, lidi jsou takový trošku jiný a je noc a je pozdě, the grass was greener - the light was brighter -
noční smutky. to je tím sněhem... sněží mi v hlavě. je to tou nocí. mám noc v hlavě. řeka plyne. život nás pohltí.

Saturday, December 3

how about an endless end

zasraně šedivo. jen příjemný hlas norah jones hladí. hodí se k tomu smutnému tichu venku. podzim je něco, co vás může sakra překvapit. rok co rok stereotypně čekám zimu a ošklivo a pak se v září nebo v říjnu vyskytnou dny, co berou dech (narozdíl od jara, kdy pořád vyhlížíte teplejší chvíle a ony nepřicházejí, takže jaro vlastně akorát klame tělem, studí ze své podstaty zklamaných předpokladů) - ale teď? podzim je pryč, zima bůhvíkde, ani sníh, dokonce ani déšť, jen šeď, ani ne mlha, jen prázdno, jen nic.
snažím se dělat něco do školy. podle daného návodu postupuju krok za krokem. a ono to stejně nefunguje. v sedm přijde bsk a já nechci být špatná hostitelka, čeká nás večer norských filmů a já tady zuřím, protože ani ten počítač mě neposlouchá, ani sebeprimitivnější návod nefunguje. potřebovala bych návod k životu, ale stejně jsou k ničemu všechny. to bude prima depresivní večer zase jednou. ještě včera jsem si říkala, jak je mi dobře, jak se cítím stabilizovaně. kecy. život do vás bude kopat vždycky. a místo milých slov jen šedivo. all around the world.
tma padá. tma? hnusné modrošedé nechutno. bluegrey tones.

Friday, December 2

cats have flown

chtěla bych být havranem, chtěla bych být havranem
mám jeden vánoční dárek.
s honzou jsme včera chvíli uvažovali, kam se vrtnout, až se tenhle stát posere definitivně, ale na nic jsme nepřišli. irsko? austrálie? sever?
hrát bowling s kocovinou má svoje výhody (už se mi dlouho nestalo, aby mi víno takhle nesedlo...)
blbá zima. blbá jinovatka.
a že mi honza minulý čtvrtek v hospodě počítal dvojné integrály, je v pořádku, ale kde se na tom papíru vzali ti šneci, vybouraná auta a podobné nesmysly?
a ještě pořád si pamatuju data narození všech beatlů.
střípky. v hlavě mám. střípky. v hlavě mám