Friday, February 29

...

včera jsem zaplatila 1500 za blbý vyšetření. že se změnila pojišťovna mi doktorka řekla až po výkonu. neměla jsem slov. tak co? tejden nebudu žrát?
scénáře. černo. celej semestr se budu topit ve škole, nebudu mít čas překládat, nebudu moct nikam chodit, protože nebudu mít peníze a nakonec mě vyhoděj kvůli programování, jazykům nebo podobný píčovině. a to je ještě ta lepší verze, ta horší je že mi jebne už teď. venku prší a ještě před pár dny jsem si říkala že by mohlo, že by to bylo fajn. ale teď začal semestr a je to děs a zase mám záchvaty paniky v místnosti na programování a pocit, že všechno udělat musím a že bych si mohla přečíst ten článek k bakalářce mě zaplavuje a já nemůžu.
a kdyby tohle bylo všechno, tak by to ještě možná šlo. ale stát na našich vratkejch nožičkách nedokážu. začít chlastat? odjet do irska? odjet do irska a začít chlastat?

Thursday, February 28

ou nou, brnou

minulou sobotu proběhla konečně kolaudace. někteří se na mě dívali divně, že nevěděli, že kupujeme byt, ale modří vědí (a důvod se vždycky najde). hrálo se uno, taky se pilo a škrábaly brambory.
ještě den předtím bylo voko. bylo to snesitleně dlouhé a došlo i na panáky, takže +++. a jinak... jinak jsme byli ve čtvrtek na večeři u d., což se ukázalo jako ztělesnění absurdního dramatu (ve smyslu hry, drama to tak moc nebylo). u mňam muškátového likéru jsme se dívali na stanici, pro kterou pracuju (absurdita incl. i tady).
a brno. v pátek tam. nervozita, jakou už jsem dlouho nezažila. uklidňuju se cigaretou na svoboďáku, připadám si, jako by bylo léto, chuť svobody. potkáme se s nau, zajdeme na jedno dvě tři dvoudeci a povídáme. je mi tak nějak strašně dobře.
když pak bloudím po veveří a hledám tu blbou hospodu, jejíž lokaci mi někdo navíc popsal úplně blbě, tak trochu vystřízlivím, ale dva bílé rumy to zase napraví. vůbec, chodím nočním brnem, je teplo, a já málem (ok, tak ne málem) slzím, jakou mám radost ze života.
potom povídáme na bystrci, druhý den se taky zajímavě motá, monte boo a barevný koužky navlečený na větvích, havrani, oběd, krakonoš, tequila, persepolis (líbilo).
i na špilase je krásně. jen to houští kterým se člověk občas motá... a čí je to vlastně chyba. no nic.
skok skok vídám lidi, nestíhám, škola děsí.
pamatuju si ty podzimní rána, kdy všechno zářilo oranžovou a červenou, taky byla zima, ale jiná. doma si dělám kafe do megahrnku za 19,- a snažím se začít pracovat. mám hodně myšlenek, ale na žádnou si nemůžu vzpomenout. přemýšlím, proč si nenajdu na psaní tolik času jako dřív. a taky že je skoro jaro a že tenhle semestr nemusím přežít (a falešný naději, že bych mohla, se snažím nepropadat.)
ale když to vyjde, tak bude třeba aspoň to irsko. nebo něco jinýho. nebo aspoň jaro a večery venku.

Wednesday, February 20

zdálo se mi o ideálním muži. byl vysokej a zrzavej a dlouhovlasej a vtipnej.

Friday, February 15

outschooling

od pondělí za týden začne semestr. ten letní, a ten je vždycky horší. sluníčko a teplo sice motivuje, ale k učení moc ne, a navíc se v něm koncentrují ty horší předměty. což, spolu se snahou konečně skončit (státnicemi, ne vyhazovem) může být... řekněme tristní. čekají mě ošklivé předměty (laborky apod) a ošklivé opakované předměty (třeba součástky, a tentokrát to nebude pohoda, jako tehdy - chodit po škole na dvě deci a podobně - ale zase budu mít větší šanci je udělat) a bakalářka, kterou pořád ještě nemám domluvenou.
no nic. mám pocit, že mě zachvacuje všeobjímající apatie. přemýšlím, jestli je to mnou, okolnostmi, prací, školou, nebo něčím jiným, ale nějak si nevím rady. motivace na pokec?

Saturday, February 9

future future

zdálo se mi o tý příští expě, co se na ní všichni těšíme. utekla a nebyla. na co se vlastně teď těším? proč jsem jak paralyzovaná? jaký mám mít plány?

turecko: antalya

the final. kde jsem skončila? autobus přes hory, hvězdy za oknem. v antalyi zase výstup do neznáma, děsí mě tyhle okamžiky opouštění pohodlného autobusu a vstupování do neznámých prostorů. první, čeho si všimneme: v antalyi je teplo.
teplo. příjemných 15 stupňů, večerní nástupiště, teplo, autobusy, zmatená cesta do centra. je tma a my hledáme sever, kaleiçi, moře a hvězdy.
a najdeme hostel z průvodce, minipokoj v něm, večeři, pivo efez a spoustu vína. a ráno se vydáme do města, k moři, slejzáme po skalách až k teplé slané vodě. antalya mě překvapila, není ani plná turistů - mimo sezónu - ani přehnaně moderní - naopak.
on the shore I
seaview
i když jsme plánovali koupel, nakonec nám přijde náročné, hledat místo, kde se dá lízt do vody a kde můžu do vody i já v plavkách, i když předpokládám že v takovém místě jsou turci zvyklí na ledasco. a třeba by přežili i mě.
a tak se procházíme. v galerii si koupím náušnice, které jsem díky nemocným uším ještě neměla na sobě (první obchod pro majitelku - představa, že právě tady strávím delší dobu, že tu budu bydlet a psát a všichni mě budou znát a místo toho, aby mi chtěli něco prodat), na ulici vyhádám náramek a náhrdelník, které jsem ještě nenosila, protože nebyla příležitost (a možná je to obvyklá hra, ale prodávající se tváří, jak mi to handlování jde) a mezitím prostě bloumáme po pobřeží, s tím, že to, že tady je vlastně zima, si uvědomujeme jen těžko.
i wish i could just sit there
a protože tu jsou pomeranče. a protože máme odjet, máme vyrazit na letiště a vrátit se do prahy. litujeme, že jsme nepřijeli dřív díky strachu, že to tu bude plné turistů. ale jsou tu spíš pomeranče.
sentenced to rot
nakonec necháme batohy v hotelu, vyhříváme se na sluníčku, fotíme pobřeží, sledujeme kočky...
creeping on behind
...a slunce zmizí za obzor, klouzalo tak pěkně dolů, nepamatuju si toho moc, jen pocity, jen teplo, jen cestu na letiště...
a star
nejdřív nemohl pan řidič najít klíče od auta, pak jsme zase vystoupili na špatném terminálu. letadlo se vznese. časem přistaneme v mnichově, poté, co mě stihne vystresovat fakt, že cesta antalya-mnichov trvá překvapivě déle než mnichov-istanbul. v mnichově je zima, burger king, v mnihově s batohy na vozíku hledáme strašně dlouho odkud jede autobus domů, já se kloužu po dlaždičkách, jsem mimo, všechno je mimo. to je tak když věci končí. to je tak když je zima. v pět ráno jsme v praze na florenci. je pondělí, třetího prosince, je moc ráno na to aby byla noc, je moc prosinec na to aby bylo teplo. vyzvedne mě :m: - přestože ho přesvědčuju že nemusí - ale je to milé.
ahoj, turecko.
sun boat

Monday, February 4

u nás

:m::když budeš zlobit, koupím ti babičkovský kalhotky.
já: když budeš zlobit, budu je nosit.

noticka

mi došlo cestou od našich, že v mým dětství nebylo moc emocí. nepamatuju si žádný. brala bych vřelejší vzpomínky. ale zase takhle jsou všechny mý emoce jen moje. mám je ráda a ráda je dávám najevo. vypěstovala jsem si je a narozdíl od kytek mi nechcípaj. ale měli je někdy mí rodiče? existujou starý černobílý fotky. se mnou v kočárku. šťastný fotky. otupěli? nebo je fakt nikdy neměli a já jsem se jen odrodila?
asi to bude nějaká emocezabíjející atmosféra doma. ještě že tam už nebydlím.

Saturday, February 2

turning the inside in

čtvrtek: s pp a později i mh zapíjím u sudu koušku. vína je velmi mnoho a některé i prší, ale než dorazí mh, vzpomínáme na to divný horký jaro plný deště a je v tom... něha? nevina?
jo, to jaro. plný napětí, strachu, jánevímčeho. tohle jsme asi nemuseli otevírat, ale stalo se. a nevadí to. slejvák a bílý víno za bílýho dne.
a pak dorazí mh, což možná neměl dělat. chudák. jsem opilá, veselá, hlučná a je mi strašně dobře.
páteční voko, sobotní plavání, sobotní večer u fre.
a minulý týden, který měl být obětovaný posledním kouškám, byl spíš obětovaný chorobě. (cože? já už jsem nemocná týden? kam to zmizelo? co jsem dělala?)
no nic. choroba sem, choroba tam, zítra mě čeká příprava na matiku (pomoc) a příští týden chci mít z krku všechno. a pak...
jela bych někam do tepla, jako ostatně vždycky. a až přijde jaro, přežiju to? tu touhu měnit věci, kterou pomalu prorůstají kořeny paniky z normálního života. budu někdy vědět co vlastně chci?