Thursday, March 31

...

takový ranní kýč. a nepoletí a nepoletí ... :)

Wednesday, March 30

<.)))><

jsem esence mrazu
a nemám radost z jara
jsem na věčnosti
stará

Tuesday, March 29

heč,

mám novýho skina;)

sometimes beautiful, sometimes insane

jednou se nás ve škole někdo ptal, jakou zvláštní schopnost bychom chtěli mít. a přemýšlím nad tím znovu. není to znalost všech jazyků na zemi. už to není ani touha číst myšlenky, zalkla bych se špínou a zmatkem cizích lidí.
nechci téměř nic. nechci zastavovat války nebo uzdravovat nemocné. nechci být bohem v žádném smyslu slova, nechci číst lidská srdce a plnit přání. nic z toho nemá význam.
jsem tak trochu šílená. asi tím jarem ve vzduchu, tou těžkou vůní na hranici vnímání, vůní obnovení, vlhké hlíny a prvních květů. vůní snů a očekávání.
chci umět přivolat déšť.
nic víc.
já se přizpůsobuju počasí? nebo naopak, ale to by mělo pršet, a tak, jak mi je, v praze ještě nepršelo aneb vzpomínka na předloňský podzim a vždycky jsem byla trochu šílená. a vždycky (barborko ;) jsem milovala déšť. víc než cokoliv. smějte se, pošetilci... nejšťastnější jsem, když prší a když prší hodně a já můžu běžet vodou a kolem lítají blesky... kolikrát jsem odešla odněkud jen proto, že pršelo a já si to chtěla vychutnat. jak se řekne déšť latinsky? jsem to-slovo-fil a nestydím se za to. jsem vodní úchyl, pozor na mě.
a proto ho chci umět přivolat. abych, když chci, spláchla bolest a osamělost všednosti. abych, když chci, rozpoutala bouři. to přeci nemůže být tak složité. takže jestli v noci bude pršet, víte, kdo za to může :)

petrov.kýč

...

melancholická pohledovobalkonová noční ztracená


škrtáš noci v kalendáři
a vidíš už jen stíny
škrtáš sirky
rudou záři
chytáš do dlaní

věříš
bosým krokům
a někdy
někdy svítání

Tuesday, March 22

cestou do ostravy II

cestou do ostravy I

aneb sun will shine through the rain

alkohol a já

jsme národ alkoholiků, ctěný pan doležal to v posledním reflexu vyjádřil jasně. ostatně stačí se podívat na okolní blogy. z adbara chvilku klikejte na odkazy, tam taky a tak dále... proč mám pocit, že většina příspěvků je o tom, jak se někdo někde opil a jaká to byla sranda?
(a ostatně, proč mám pocit, že se to týká převážně inteligentních jedinců? mám takovou teorii, že se tím snižují na úrověn prostého davu, aby se mohli bavit jako on prostými radostmi, jako je řev při odchodu z hospody, skákáním do kašen a jiné. nic ve zlém. většina lidí, které znám, je svým způsobem mimo dav. asi hlavně tou inteligencí.)
musím se ale pochválit, za poslední půlrok jsem se řádně zlila jen dvakrát. už asi tolik nechodím na hvězdárnu. a kolikrát mi sklenka vína stačí (jako že víc nepiju, ne že mám dost :). no, já zírám. další stupeň dospělosti? no fuj. (všechny komentáře, které by mi odporovaly, vymažu.)
k těm dvěma případům: oba obsahovaly extrémní množství alkoholu. oba zahrnovaly minimální společnost (tj. 2) a oba poznamenala moje neblahá tendence řešit věci, které jsou pasé. ale nestěžujusi. lidi spolu obecně málo mluví, a když není po ruce jiný katalyzátor... proč se neopít. nepopovídat si o pravěku a jiných podobně vzdálených dobách. protože v obou případech (po jednom z nich jsem umírala celý den na pomalou a bolestivou kocovinu... už nikdy celou láhev švestkové vodky) jsme něco vyřešili. minulost. přítomnost. je smutné, že k tomu bylo potřeba tolik mrtvých mozkových buněk.
jaké z toho, milé děti, plyne ponaučení?
nic není definitivní. nezapomeňte, že v opilosti vyplouvá na povrch převážně pravda. z tohoto hlediska jsem pro opilý národ a opilé politiky, kteří by si, zhrouceni ve svých křesílkách, žbrblali své pravdy a lidu by bylo všechno jasné :)
btw kamarád má away-message: "JR si šel koupit nějakej chlast..." no, to mluví za vše.

jaro?

barborka má skepsi a chytila přemýšlivého bacila. asi to bude vážný, už stihla nakazit i mně. telefonem :)
za oknem (asi) svítí slunce, naštěstí to nevidím, mohlo by mě trápit, kolik času zabiju ve škole.
mohlo by mě trápit, že nevím, proč studuju, to, co studuju, že nevím, co dál a co se sebou.
ach jo, ty jarní deprese. anebo spíš, v mém případě, otupělost. nic mě nebaví, nic nechci dělat, nemám energii ani vůli. potřebuju víc kafe.
víkend jsem strávila v brně, potažmo ostravě. někdy je život absurdní, i když to tentokrát myslím spíš pozitivně.
a probírám se starými zápisky a bojím se, že už nevěřím na zázraky, přesně jak jsem se bála koncem roku. comfortably numb. nemám sílu hledat kolem sebe krásu, je mi jedno, že svítí slunce, netěším se na déšť. a tak si čtu moudra starce a poslouchám zeppelíny. a snažím se věřit, že stačí kapka kafe a krása se vrátí. už aby byl čtvrtek, už abych byla v brně...

Monday, March 21

balkonové reminiscence

v té jedné občasné cigaretě je spousta klidu, spousta smíření... dívám se kolem sebe. na klid a mír okolo, na stromy a trávu, která se brzo zazelená. vnímám každou šišku, všechny střechy s lesem antén, každé okno, přijímám je bez ptaní. ten balkon, na kterém jsem tolikrát stála bosa, na podzim, v zime, v dešti a kouřila pro ten vnitřní klid, kterého se mi nedostávalo. kde jsem se dívala skrze mříže, které mi splývaly a tvorily mříže vlastní reality. klid. jaro. teplo. slunce. jo, ten balkon pamatuje hodně. hodně kouře, hodně sdílení, slz, úsměvů i zoufalství. skoro si připadám stará, když nad tím přemýšlím. znám to tu půl roku, a všechno zmíněné se vejde do toho. jsem moc unavená. možná těmi emocemi. a chuť laciného kafe to nespraví. vzpomínky jsou vzácný artikl, ne každý si je může dovolit. a co já? bez hořkosti, půjde to? protože smutek ze ztráty se nedá překonat jinak, než s úsměvem a protože se cítím rozhodnutě a jsem na to hrdá. i když se nedá říct, že to dobře dopadlo, protože to by znamenalo konec, žádný další vývoj. ale v tomhle okamžiku se usmívám. něco končí, něco začíná. i když ty vzpomínky trochu pálí, neodbytně, jako žáha, ale ne nepříjemně.
why worry now.
mimochodem, why worry je i na mé nové diskmanové mp3 kompilaci. track no. 42. tak vidíte.

Friday, March 18

jízdní řády

dnes jsem objevila na idosu úžasnou novou funkci. skrývá se pod lištou "jízdní řády". úplně dole je možnost "Vlaky (CZ+EU) + Autobusy (CZ+SK) + MHD Brno, Ostrava, Praha" a já si můžu nechat najít spojení z té prominentní čtvrti v brně, kde kempuju, až do té prominentní čtvrti v praze, kde oficiálně bydlím.
ne že bych to někdy využila, že.
ale je to hezká ptákovina.

Wednesday, March 16

ze školy

sedím v počítačové místnosti 404 a oknem na mě skrze žaluzie svítí slunce. je to zvláštní budova, ta naše škola. na kulaťáku v dejvicích působí jako pěst na oko, mezi těmi starými budovami stojí najednou obrovský kolos polepený drobnými barevnými dlaždičkami. holt socrel. ale uvnitř... uvnitř se (mimo jiné) nachází pravý nefalšovaný pater noster... a to už je dobrodružství. člověk stoupá a stoupá nudnými patry, které oživí maximálně podezřelá vůně bufetu, ale najednou... po patrech temnoty a zmaru najednou přichází čtvrté, kde jsou místo přednáškových sálů přímo naproti výtahu okna. tak vysoko nejezdím často, ale je to úžasně osvěžující, jarní, sluneční pohled.
a málem bych zapomněla, dneska jsme na obvodech skončili o půl hodiny dřív. takového cvičícího by chtěl mít každý :)

Tuesday, March 15

vrrrr

jako by nestačilo to ranní dilema. zazvoní budík a: jít či nejít, minule jsem tam nebyla, tak bych dneska mohla na tu přednášku zajít. spím vždy co nejdýl to jde, takže nestihnu ani to kafe, čočky si nasazuju poslepu a vyrážím z domu vždycky pozdě, abych se mohla proběhnout na autobus, po ránu je zdravé si zaběhat, že.
a co se nestane, na prvním ledovém úseku (bydlím vysoko v horách) sebou seknu. no co, stane se. dobrá záminka, musím se vrátit domu a umýt kalhoty a dívat se celé dopoledne na futuramu.
a když jsem vstávala z podpostele, tak mě postel škrábla do zad, au, to je dneska den. asi se mi mstí, že jsem na ni zanevřela, nicméně po změně uspořádání se mi nechtělo stěhovat zpátky nahoru... zespodu dosáhnu na klávesnici mnohem lépe.
a teď skutečně jdu do školy. na cvika bych měla. ale venku je jaro a led třeba mezitím stihl roztát. jen nejít moc brzo, abych se zase hezky proběhla... ještě chvíli...

Monday, March 14

houbička

no, trochu jako hříbek to vypadá... ale jen trochu.
a vzkaz pro nejrůznější aktivisty:
a) to není temelín
b) a ani nebude
ať žije jaderná energie! :)

trocha černobílé

Sunday, March 13

Thursday, March 10

nejezděte vlakem

navrhuju v rámci zachování duševního zdraví občanů české republiky zakázat pohled z okna čehokoliv jedoucího, pokud je tma. taková jízda večerním vlakem má na psychiku strašlivý dopad. za oknem je tma, támhle v dálce probleskne vesnice, tu je pár jasných světel u trati... neustálé kontrasty a šlehy světel do očí člověka děsí. zejména pak člověka labilního, jako jsem já. nebojím se tmy, ale světel.
a před kolínem táboří cirkus. podivná vize. vlak byl během minuty pryč, ale vize zůstala. přehnaně jasná světla, přehnaně barevné stany, nikde živá duše, vize... vize čeho? k čemu je celý tenhle svět šalby a klamu, k čemu je, když nakonec stejně všichni umřeme? k čertu... když celý život zůstane stejně jen tou vizí za oknem? všechno, co je možné, všechno, co se může stát, stejně míjíme. ale proč?
smutek bývá často zákeřný. a mnohdy číhá právě tam, za oknem vlaku, je vším, co je v životě možné minout. it is in love that we are made, in love we disappear. cohen tomu nijak nepřidává. v jeho hudbě je svět krásný, bůh je krásný, sex je krásný, ale k čemu to? stejně umřeme, všichni do jednoho, ti šťastní i ti nešťastní. jenomže pro něj je smrt jen dalším krokem, smířením, vysvobozením. konec konců člověk, který se chce zabít přeci nevěří, že ho někde čeká něco lepšího, protože pochybuje (a právem) o samotné existenci toho lepšího i v tomto světě, natož pak v nějakém jiném. ne, zabíjí se právě s myšlenkou na n i c , na prázdnotu. protože věří, že najde své smíření.
sakra... já přeci nemám důvod být smutná. jsem šťastná. ale pobyt na téhle planetě je krutý a nespravedlivý a zoufalý. bez výjimky. a co když se vlastně všichni chováme jako pitomci jen proto, že jsme tak krátkoživotnostní, máme zoufale málo času na to, abychom si mohli dovolit dělat chyby, respektive je napravovat, proto se řítíme kupředu s nadějí, že ta cesta, které se držíme, je ta správná, ta jediná. ne, to je blbost. tím spíš bychom se měli chovat rozumně, s vědomím, že tu trošku času, co tu máme, bychom měli využít co nejlépe. ne, jsme prostě jen banda pitomců bez cíle a bez naděje. tma a zima, to je vše co máme. posledních pár sirek, ošoupané škrtátko a zanedbatelnou hromádku dřeva. jednotlivci i celé lidstvo. a škrtáme a škrtáme... stále stejně hloupě, stále naprázdno a zbytečně. škrt.

varování pro časté návštěvníky bufetu NK

po provedení archeologických vykopávek pod cedulkou s lakonickým nápisem grep se objevil podobně lakonický napis, který ovšem rozleptal moji ubohou duši děsivou skutečností. pochopte, nikdy bych nepředpokládala, že ta hodná paní, co zná všechny své zákazníky, podivínské to ubožáky, přilévá tajně alkohol do těch ultralevných ultrasladkých limonád, aby tak oněm ztraceným případům dodala trochu nálady a radosti do šedivého světa okolo. ne, to nečekám. nikdy. téměř nikdy.
ale... font, který byl moderní za minulého režimu...? v bufetu, který byl moderní za minulého režimu?! asi začínám chápat... to bude vliv nějaké časové osmyčky. pomóc.
nebo jsem se nepropadla časem při vstupu do nk, ale ta limonáda je prostě tak stará.
hilfe. to je ale stíha.

Friday, March 4

smutné zimní slunce...

ač je to neuvěřitelné,

v mém pokoji 2×2.5 metru (×2 na výšku) je místo pro dva lidi. posuďte sami. stvořila jsem postel. howgh. jsem dobrá.

tak nějak všelijak

svět se zbláznil. lépe řečeno škola. aneb jak člověk dopadne, když si vybírá cvičící, kteří jsou na na těhle stránkách, které z felem vůbec nesouvisí, popisováni jako exoti. jeden chce, abychom mu posílali vtipy (zejména ty lechtivé, jak se vyjádřil), další vypadá jako harleyář a mluví tichým pokorným hlasem...
a ještě trochu o kultuře, včera večer jsem shlédla představení "pět důvodů pro voo doo" v semaforu. líbily se mi verše ester. dalo se s nimi pěkně identifikovat. ale jinak... označení "hudební komedie" prostě není nic pro mě. příště jedině klasické drama (nejlépe ruské:) nebo něco tak moderního, že se budu o místa přetlačovat s feministkami a intelektuálkami s brýlemi v košili ze zaručeně pravého přírodního konopí a psem na špagátu (no offense, only irony:). asi potřebuju, i od kultury, nějaký impuls k přemýšlení. což se o tomto říct nedalo... zlaté časy semaforu, kde jsou, ty bych bývala chtěla zažít.
"ááá, individuum krchov. co ty tady děláš?"
"inteligenti jsou dnes zapotřebí na všech důležitejch místech."

Wednesday, March 2

FEL life

to byly zase jednou cvika. to si zase někdy dám před obvody dvě piva. lalala. do uší mi hraje the wall a na cvikách jsme se neustále akorát mlátili smíchy. aj aj. ať žije vysokoškolské studium. když jsem se plížila podél zadní stěny na záchod, cvičící pronesl akorát, že musíme počítat rychle, protože všichni odcházejí a ten obvod se nám opravdu zahřívá, chtělo by to menší elektrárnu... špitla jsem, že se vrátím a to že se mi nepodařilo zavřít dveře od záchodu taky nebyla úplně chyba těch dveří...
sakra.
marnost nad marnost. co z nás proboha vyroste? :)

Tuesday, March 1

zase ráno

už mě ty rána štvou. lépe řečeno, třikrát týdně (po dnešku jsem pevně rozhodnutá, že dvakrát. ta přednáška byla k ničemu:) vstávám na půl osmou. což znamená, že určitě uvidím fůru kýčovejch východů slunce. ne, že by to pomalu se pližícího ospalce beze stopy kofeinu v krvi netěšilo... ale to blbý slunce stejně vychází moc pozdě. sakra, ať už je jaro, nebo úplně zmrznu! a ty lampy mě taky štvou, to se musí plíst do každý fotky slunce, kterou na strahově dělám? vrr...

zase jednou cesta domů

umělá

a havrani se vracejí...