Monday, October 30

turn the page

říkala jsem michalovi že budu v deset doma, říkám janě, když sedíme na hvězdárenské chodbě. hihi, říká ona, taky jsem říkala michalovi že budu v deset doma. skoro interní vtip.
včera se konala party u jra, která byla velmi příjemná. s těmahle lidma se možná neshodnu na výběru hudby, nemáme stejné názory na život. ale jsou normální. můžu se s nimi bavit, můžu s nimi pít a natáčet legrační videa. uvolnit se.
a málem bych zapomněla zmínit čtvrteční příjemné posezení s nenou a báječným ovocným chardonnay u shakespeara a jeho synů. dík.
ale zpět do přítomnosti. k večeři vyhrává láhev mléka nad vínem, osm stripsů z kfc se ukáže jako značné přecenění mých sil - a vida, chybička se vloudila do systému. nebo možná ne, mít tu láhev, tak už je ve mně. některé sviňárny prostě nestíhám. rány do zad od kamarádů. ano, jsem impulzivní. ano, měla jsem v sobě hodně nejistot a démonů. tehdy. mrzelo mě spousta věcí, spoustu z nich jsem se zoufale snažila spravit. pro mě to, že někoho mám ráda, prostě je určující a vždycky bylo. ano, dělám chyby, ano, dospívám. jako všichni. nebo možná skoro všichni.
a co je mi po vás. a co je nám po vás.
za nuselským oknem - asi naposledy - jsem viděla duhu. večer cestou na hvězdárnu jsem šla ruku v ruce s větrem a deštěm. mezi mraky sem tam světlé ostrůvky soumraku. a když jsme odcházeli, prosvítal mezi nimi měsíc a vzduch voněl touhou a nadějí, jarem a bláznovstvím. deštěm. plachými sny o létě.
nocí.

Friday, October 27

every now and then

i fall apart
strašáky a rezignace. bojím se. sebe. zase mám v útrobách chapadla strachu z vlastní neschopnosti a nerozhodnosti.
and i need you more tonight
zpětně deformujeme realitu. jak to bylo? poslední noc, vracíme se z pouti ruku v ruce; kdo se víc přesvědčuje, že to nic neznamená? přítomnost mění minulost. i teď, je to nevyhnutelné. hlavně se v tom neztratit. je to, co je.
byla jsem se dnes podívat na jeden pokoj na barrandově. je pěkný, klidný a se zrzavou kočkou. ale já nemám peníze a momentálně ani naději, že bych mohla sehnat práci, se kterou bych to utáhla, mohla ji dělat doma a mít dostatek svobody pro občasné dlouhé víkendy. hm.

Wednesday, October 25

mezičasy

damien mi přede v klíně a obzor se barví do ruda. silueta pražského hradu a v kredencích zrcadlení tisíce vzpomínek. vlastně ne. přítomnost není osudová, jako tolikrát, ale to ji nijak nesnižuje. naopak; přítomnost je. je tak moc, že se na ní téměř nedá vzpomínat, alespoň ne s odstupem několika málo dní, protože pořád ještě zní v hlavě.
osudové je všechno kolem. barvy, stíny, noci, svíčky. víno. kulisy. modré oči. jako moře pod mrakem, jako cokoliv nepopsatelného. blázním.
jak snadno se člověk upne na něco jako je telefon. drží ho jako personifikaci všeho vzdáleného. s poslední zprávou přijde mír do duše. a usíná s kočkami a budí ho ludwig dožadující se potravy. jak snadno se zvyká na kočky. jak snadno se zvyká na všechno dobré.
jsem monotematická. a doufám, že ještě dlouho budu. bojím se, ale snažím se se nebát. ženu se znovu a znovu proti zdem ve svojí hlavě, přemáhám se, komunikuju. nemusíte mě číst, snažím se být pozitivní. možná to zvládnu. možná bych měla změnit blog. ale že mě nečteš ty, p*, to mě mrzí.

Monday, October 23

*

slova a jejich nedostatky. víkend.
pátek odpoledne. na lavičce na florenci, jednom z nejnegativnějších míst v praze, se nechávám hřát sluncem. zmatek. přišla jsem omylem o hodinu dřív a když konečně přijel, spletla jsem si stranu metra.
touláme se městem. kdybych byla schopná přemýšlet, tak bychom grébovku našli, takhle sedíme kdesi na zídce a večeříme. víno a rohlíky, jako ostatně celý víkend. před zimou se schováváme u bsk a díváme se na futu - cesta k chininovým - noc -
k ránu nacházíme v posteli kočky. čas neexistuje.
ten podzim, kterého jsem se tak bála. je neděle. na břehu střeláku mezi rybáři a listím definujeme štěstí za pomocí lahve laciného červeného. je neříjnově teplo. slunce se zamihotá v řece a zmizí za petřínem. vyplují růžové mraky. jsou věci, které se nedají popsat. jsou věci, které jsou jiné, než se zdají. dalo by se říct kýč. dalo by se říct cokoliv. listí je zlaté. a my
jsme my
a čas neexistuje. bloudíme městem. opojeně. a doma čekají kočky. a přestože prý mají tendence obtěžovat koupající se, nám dají pokoj.
to jen kdesi uprostřed noci zjišťujeme, že mezi námi drze chrápe damien a ráno mi ludwig několikrát přeběhne po zádech. (a teď se ohlížím za každým pohybem, protože na kočky se tak snadno zvyká.)
snídaně a dark side. a čas se krutě připomene. znovu florenc. s nesnesitelnou tíhou v srdci nakreslím poťouchlé srdíčko na sklo autobusu, zamávám a rozplynu se. měl jsi pravdu, jsem křehká. tříštím se.
vrať se.

*

to je blbá knížka, zahoď to. učit tě budu já, řekl o mojí polštině pro samouky z roku 1963 a pak jsem se celý víkend snažila vyslovit ś.
což nic nemění na tom, že jsem někdy minulý týden stála na staroměstské a umírala smíchy při větě jistě se vám dříve nebo později naskytne příležitost, abyste si ověřili svoji výslovnost v přímém styku s polskými občany. nemluvě o kulturním životě bratrského polského lidu a jiných pikantnostech.

Friday, October 20

may it be

bojím se klidu, to je to. klid je pro mě stavem absolutní nuly, kdy ustává pohyb. bojím se ustrnutí.
ta něžná sněžná doba začala loni na bystrci. a pak celá ta zima, velké vločky plující nocí, ticho a klid. cesty přes nádraží, cesty prahou. a nocí. ale napořád to takhle nejde. ale já - nebudu se v tom hrabat. když se dívám na svoje zimní příspěvky, je v nich příliš bolesti. i tehdy.
no nic. jdu skoropovinně odvolit a pak - florenc :) a pak víkend hlídání kulidiných a chininových koček. život je krásný.

Thursday, October 19

*

you were always so far away
i know that pain
so don't you run away
like you used to do
přítomnost je tak -
dychtivá
vlastně to začalo už loni, shodli jsme se včera. ale podle mě je dobře - že - teprve teď. loni ve mně bylo příliš mnoho démonů. p* měl pravdu, žila jsem dlouho z minulosti. teprve letos - teprve teď -
sedím na balkoně a není mi zima. maelström. padám a nepadám.
a jméno, které jsem čtvrt roku měla strach vyslovit
křičím
you were always so far away
i know that pain
and i won't run away
like i used to do

rodinu si nevybíráme

tohle je krutý zjištění, ale pobyt doma ve mně vyvolává naprostou bezmoc. táta má potřebu dělat doma úplně všechno a doplňovat to neustálým mumláním, jaký je chudák. nedivím se, že má máma ve svých pětapadesáti potřebu utíkat, nedivím se, že sestra rezignuje úplně na všechno, kdybych tam zůstala, dopadnu stejně. nechuť a neschopnost cokoliv měnit, vypadnout ze zajetých kolejí - a teď mě napadlo něco ještě horšího, představa mého otce jako pavouka, který postupně všechny oplétá pavučinou pocitu neschopnosti, aby na něm zůstávali závislí a on je neztratil, to zavání psychickým terorem. vážně jsme tak pokřivění? komunismem? výchovou? já takhle skončit nechci. a jsem vážně hodně ráda, že si to uvědomuju. lítost mě dusí, že se tam nemůžu vrátit ani na chvíli, ale vím, že bych se zbláznila.
včera večer jsme se zw mluvili jako dřív. o všem možném. asi tu úlevu cítíme oba. mohlo by mi to být líto, ale není, naopak. moje teorie potvrdil, i když mohou být pouze podvědomým jednáním. možná bych neměla o všem přemýšlet. jestli jsem tohle všechno potřebovala, abych dospěla, jsem za to vděčná. je jednoduchý mluvit a těžší se podle toho chovat, ale uvědomění je prvním krokem. k čemukoliv. k osvobození.
a moje úvahy vyústily ve zběsilý sen, ve kterém na mě řvalo a mlátilo mě veškeré nejbližší příbuzenstvo a já mezi nimi kličkovala, hledala telefon a opakovala si jedno číslo, které už si pamatuju i ve snu. (ne, nebylo to to 4 - 8 - 15 - 16 - 23 - 42.)

mikrodialogy

věděla jsi, že to takhle dopadne, ptá se, když scházíme ty schody s krosnami na zádech a podivnou tíhou v srdci. nevím, odpovídám po pravdě, asi jo. autobus zmizí v dálce a já svírám lp animals a ze všech stran na mě útočí barvy. ještě že v tu chvíli zpoza zatáčky vyjdou mí spolucestující směr praha a já můžu skrýt slzy v expedičním žertování.
myslel jsem, že se tu spolu opijeme. možná se chytíme za ruku a tím to skončí. ale pak jsem tě uviděl v tom vlaku. v tom vlaku, ve kterém jsem si okousala prsty a jen trocha slušnosti mi zabránila vyndat dvoulitrovou lahev chardonnay a vypít ji. v tom vlaku, ve kterém jsem přečetla každé písmenko v reflexu a s každou ukousnutou stanicí jsem byla o něco blíž naprosté paralýze.
tráva v úpici je zelenější než v létě. viz flickr. slunce nepodzimně hřeje. setmí se brzo a obloha je navečer letně letní. krakonoš je ostře hořký a osvěžující a omamující. prostě je všechno tak jak má být. expa mění životy. na tom se shodnou všichni, kdo ji zažili. a protože mám poslední dobou strašně patetickou náladu, dodávám, že díky bohu. že ještě jsou taková místa, takové chvíle, takové nálady, takové síly.
nevím, co psát. abych neřekla moc. abych neřekla málo. bojíme se oba. a v hlavě mi kvetou kytky.

Wednesday, October 18

02

v kapse
dva korky od vína
a létu
poslední dvě kapky

a dva vlasy v trávě
bodnou do bosých nohou
jako jehličí

léto přešlo
a jsme napadrť – my dva –
přešly plameny

a v popelu
jeden spálený vlas.

stejně mi to nedá

a bilancuju. moje pocity? křehké a bláznivé.
úleva, která mě trochu mrzí. žiju ze slunce a z vody. z temně hnědý vltavy a barevnejch listů. je to sakra těžký. beru si sílu ze všeho, z čeho to jde. jsem u našich pět minut a už jsme se stihli pohádat, z čehož mám zcela jasnou a neochvějnou jistotu, že na tohle dlouhodobě mít nebudu. ve škole jsem třetí týden a připadám si naprosto mimo. ne bez vůle, jako kdysi, to se dalo zvládnout, ale bez šance. že to nezvládnu ani kdybych chtěla. ale zároveň strašně moc chci. a zároveň vím, že můžu. snad.
a žiju. nejím a nevnímám a každou chvíli mi tečou slzy, ale tohle je moje forma radosti.
jako bych překročila vlastní stín. vím, že jsem se rozhodla správně. doufám. doufám, protože chci. dýchám a utírám slzy a netuším kolik to může stát, ale 2:14 hovoru za hranice je tak krásnejch.

Tuesday, October 17

01

mlčíš.
mlčíš a vře
déšť o tvoji kůži
rozepře
smutky
noci muří

po kapsách drobné
na mlýnské kameny.

zraněná.
zraněný.

zima
až po kořínky vlasů
hledal jsi - koho vlastně?
spásu?
moje srdce vraní?

rozední se - k neustání

po kapsách drobné
na sytě rudou krev

na bílé víno
tíhu rév

mlčím.
mlčím a tmou
slyším hukot vody
sucho v ústech
písky
nápodoby

tíseň
strach o svoje srdce
prsty mezi prsty
tiché revoluce

a po kapsách jen štěrk
na další rána motýlí

oči mi sešij
stéblem trávy
zmiz
a splyň
s kruhy v obilí

...

hyeny. tolik přístupů jsem ještě neměla. udavte se.

coś więcej

nečekejte žádné prohlášení. někdo si možná řekne, že to čekal. někdo si možná řekne, že to nečekal. a já - nevím. mohla jsem.
vždycky jsem byla blázen. možná dělám chybu. vždycky dělám chyby. ale třeba je tohle ten případ, kdy je tomu naopak. kdybych tomu nevěřila, pak bych teprve byla blázen.
samozřejmě, každý máme svoji verzi. odcizení, milý zwatsone. i já pochybuju. příčiny a následky. co mi zbývá, krom nekompromisnosti? 338 kilometrů na severovýchod. bez škatulek na pocity. co vyslovíme, to zmizí, víš? mohla jsem to čekat? asi ano. protože to není jenom expa. je to něco víc.

Thursday, October 12

dizzy

k zapovězeným slovům na z přidávám další. ima. protože je teprve říjen, ale vzduch sakra studí. ráno téměř mrzne, a já teda rozhodně. a až se objeví první zamrzlé louže, bude to v háji. čert vem tyhle jasné dny, po kterých následují jasné, ale mrazivé noci.
měsíc už několikátý den svítí k nám do pokoje, stále později a stále menší. a já bojuju sama se sebou a se svými sociálními fobiemi a už mám dokonce i vedoucího semestrálního projektu. a, !!!, chodím na přednášky. dnes jsem se dokonce vyskytla v místnosti, kde jsem před dvěma lety absolvovala zápis do ůstavu. zábavné.
včera jsem se překonala a v deset večer se vydala na přátelskou návštěvu k bsk. dvě láhve syrahu a hry z dětství: taky jste hrávali strategické arkádovky yolk a magic s kouzelnou postavičkou vajíčka dizzyho? a jako kdysi, sedím a obdivně koukám, jak bsk pěkně hraje, s tou starou známou skrytou radostí, že já nemusím dělat nic, jen se dívat. nakonec se choulíme v jednom křesle a vajíčko skáče a
něha. jen víc takových večerů. prší víno a noc je jasná a měsíčná.
a zítra odjedu večerním vlakem do úpice. mikroexpedice. no-sleep režim a spousta chlastu. a duchové léta, průzrační a sladcí - přilepí se mi na paty a nebudou chtít pryč. ale já mám poslední dobou výdrž. vyzvu je na drinking contest a opiju a třeba, tam v horách, chytím ráno na jazyk první vločku.
snad ji nevyzvracím.

Tuesday, October 10

školní peripetie

jé, hele, 321, všimnu si, když si jdeme prodlužovat školní průkazy, papírku, co leží na elektronickém pořadníku. zatímco chlapci mačkají příslušné tlačítko, já zabavuju bezprizorní číslo a dostávám se tak o celých šest míst dopředu, v podstatě na začátek fronty. o papírek se ještě několikrát popereme, ale nakonec jsem to já, kdo s ním vítězně odchází k okýnku.
ještě předtím říkám, že je mi zima na hlavu a dávám si na ni svoji egyptskou šálu - a mám strašnou radost z toho, jak každý chlap, co mě míjí, na mě zírá a hlasitě, tak, aby to slyšeli, to komentuju. ale ty jsi zrzka, těm není zima nikdy, předhazují mi spolužáci moji novou barvu vlasů - a to tak že hned několikrát, kdykoliv se namane příležitost. a mně je dobře. protože je můžu mlátit čerstvě zakoupenými skripty a protože se můžu smát - a protože, když už jsem tak hrozně setrvačná a všechno mi trvá, než mi to dojde, bych se mohla konečně začít víc integrovat do školních kruhů.
a ve skriptárně číhá podivný chlap, o kterém mi vyprávějí, že je to úplný magor. asi ano, protože když vejdeme, stojí z druhé strany pokladen fronta asi patnácti lidí, kteří čekají na košík, protože pan magor je bez košíku nakupovat nepustí. a košíky jsou asi čtyři. ale mám se vůbec divit? vždyť je to ůstav.

Monday, October 9

ve znamení slunce

čtyři odpoledne. na vršovickém nádraží mě hřeje slunce. zvláštní, příjemný a naprosto nepodzimní pocit tepla. esence prázdných nádraží, kde plyne čas tak nějak jinak a vlaky přijíždějí jakoby mimochodem.
vlak se občas natočí a slunce deroucí se oknem v chodbičce mě uhodí do očí. slastně je přivřu a odložím mandolínu kapitána corelliho. koupu se.
večer s nau sedíme v prázdné kavárně. víno, hermelín a kafe, moje neobvyklá kombinace. a podivně dospělé řeči. jsme už tak staré? platí se za vyrovnanost ztrátou spontánnosti? musíme být racionální za každou cenu? a musíme pořád tolik přemýšlet?
ráno je v brně horko. potácím se z moraváku ke žlutému autobusu, ve kterém po náhlém přepadení zákeřnými křečemi hledám jedinou možnou úlevu: cestu domů. je mi líto, že nezůstávám, ale jsem natolik otupělá, že by to nemělo sebemenší smysl. procházku s kašpíkem v oboře snad někdy příště. když bude ještě pěkně. a v autobuse pak upadám do komatu ve slunečním svitu. říjen je divná doba a já bych měla fotit podzim.
a mám ledové konečky prstů. a necítím. a spala bych, to zas jo, celou zimu. a probudila se jen na apo.

Sunday, October 8

nach süden

čtvrtek: vysušenkovat. to máte tak. doma se vám vyskytnou zelené sušenky a v rozvrhu volný večer. a pokud to správně zkombinujete, máte o zábavu postaráno. zejména pokud vám nechybí jistý analytický duch.
včera byla party u bsk. scrabble a červené a nekonečně intelektuální debaty. ekoterorismus a uvědomělá občanská společnost. blé.
a teď, říjnové slunce za oknem. za půl hodiny seběhnu dolů na nádraží a vydám se do brna. a tak plním downloading list a házím se n/a na příštích 30 hodin. nemáme s nau mnoho času, budeme muset rychle pít a rychle mluvit.

Thursday, October 5

výtahy

jedna z těch zkoušek, co se většině lidem zdají nepochopitelné. když nejede výtah jedna, je tu ještě výtah dvě. ten je menší a pomalejší a i když v něm ještě nedávno blikalo světlo, teď nesvítí vůbec. ale já spěchám. a tak jedu pět pater nahoru a sleduju, jak se ve dveřích odráží červené číslo. tam a zpátky na obou stranách, stejně jako můj strach z výtahů a tmy.
ale o pár dnů později jdeme z westu a bsk se temným výtahem chce projet za každou cenu. (btw není nad přehozené klávesnice a nahrazování slova výtah slovem vztah - bez diakritiky tedy.) a tak jedeme, zatímco zwíře jede výtahem jedna, a tlemíme se, jak taky jinak. do prdele, ale on má klíče, ujede mi, protože já je nemám a závodění výtahem tak nemá cenu. já taky, řekne bsk, což je pravda z dob, kdy byl zwíře v hongkongu a já jsem byla moc unavená/opilá na to, abych chodila dolů otvírat.
a pak už následuje jen klasický vinný a futuramovitý večer. ano, jsme tím trochu posedlí. a víte co? za dvě hodiny běží v americe první díl třetí série lostu. hahá. takže nejpozději v pátek se můžme rozčílit, jak to určitě strašně zvorali.

Wednesday, October 4

multikult

vrátila jsem polovičního bratra do knihovny. [rituály vracení a půjčování knih, pevně zakořeněné snad ještě ze základky, podpořené dvěma lety brigádničení na mariánském náměstí.] vracela jsem ho hrozně nerada, nikdy jsem nečetla knížku, která by tak zvláštně voněla.
a že vůně nesou vzpomínky, věděli už indiáni (viz e.t.seton: dva divoši). existuje vůně, která mi přesně připomene léto v anglii před sedmi lety. existuje vůně, kterou v zimě chytám do rukavic. [a matou: jak by jinak bylo možné dnes ráno cítit ve vzduchu jaro? přísahám, bylo tam.]
a dočetla jsem sběratele autogramů od zadie smith. moc dobré, lio, díky za doporučení. taky jsem v neděli viděla kim-ki-dukovu samaritánku (což jsem bsk po láhvi vína prezentovala slovy viděla jsem nového kim-eee-ir-sena:). dojmy: hudba, podzim. násilí. mnohé nepochopeno, pocity zmateně oscilující mezi něhou, náboženskou symbolikou a vlastní komplexností.
[kdysi s koncem střední školy jsme se rozhádaly s j., kamarádkou/živlem/manipulátorkou. resp. ona se mnou. a jako důsledek mi zbyly akorát sny, ve kterých, živě, zas a znovu, se spolu bavíme, onen vztah na život a na smrt, který tak náhle skončil, se mi vracel, kdykoliv (jak jsem si zpětně uvědomila) jsem byla ve stresu a měla důvod cítit se zbytečná a neschopná. už nevzpomínám a nebudu se tím zatěžovat ani tady, bolelo to tehdy dlouho. prolomeno; dnes v noci jsem ze snu o ní konečně neměla pocit svojí zanedbatelnosti.]
a nechápu jaký smysl má 29 stejných plakátů vedle sebe. nechápu toho hodně v tomhle světě. a je slovo zatím největší lží naší společnosti?

Tuesday, October 3

no-sleep-man

moje desetihodinové letní spánky zmizely bůhvíkde. když už mám čas spát, tak se většinou stejně budím dřív než chci. v hlavě věčné pletence myšlenek.
ke škole snad zatím raději nic. ale zítra je bowling, to je pozitivní. a taky nejsou cvika z telekomunikací. vlastně je toho hodně, na co se těšit. v sobotu keramika (po třech letech) a večer další výroční party u bsk. a v neděli se zase jednou vydám do milovaného města, za nau, kavárnami, vínem... jo, těším se, moc. tak moc, jak to jen jde, ve vší mojí ospalosti, ve všem tom šedivém a smutném počasí, v říjnově studených mracích.

pohled z okna

Sunday, October 1

lonely rivers flow to the sea

ještě není tolik zima.
ještě ne.
ale je říjen. a oknem sem proudí studený vzduch. hosté odešli a mně zbývá uklidit. odešli a já jsem nevyspalá a děsivě smutná. this was supposed to be my world. když jsme se v pátek sešli pod koněm, byli jsme hrozně veselí. jeli jsme tramvají a pořád jsme se jenom smáli. citovali jsme trpaslíka, opili se, grilovali. bylo to fajn. expediční duch se nezapře.
ale teď ráno je venku tak strašně nehmatatelně. takovéhle světlo bývá uprostřed zimy, kdy se slunce drží někde dole u obzoru celý den. vítr ohýbá topoly a mraky se rozplizle plazí po zemi. a sem tam prší.
horkou sprchu, co smyje slzy. kafe silné jako nejčernější noc. mám hrozně silnou potřebu neexistovat. a zítra začíná semestr. a já, s přehrávačem v opravě, opráším discmana a vypálím si nějaké depresivní cédéčko na cesty prahou.
už nemám sílu škrtat čárky na monitoru.