čtyři odpoledne. na vršovickém nádraží mě hřeje slunce. zvláštní, příjemný a naprosto nepodzimní pocit tepla. esence prázdných nádraží, kde plyne čas tak nějak jinak a vlaky přijíždějí jakoby mimochodem.
vlak se občas natočí a slunce deroucí se oknem v chodbičce mě uhodí do očí. slastně je přivřu a odložím mandolínu kapitána corelliho. koupu se.
večer s nau sedíme v prázdné kavárně. víno, hermelín a kafe, moje neobvyklá kombinace. a podivně dospělé řeči. jsme už tak staré? platí se za vyrovnanost ztrátou spontánnosti? musíme být racionální za každou cenu? a musíme pořád tolik přemýšlet?
ráno je v brně horko. potácím se z moraváku ke žlutému autobusu, ve kterém po náhlém přepadení zákeřnými křečemi hledám jedinou možnou úlevu: cestu domů. je mi líto, že nezůstávám, ale jsem natolik otupělá, že by to nemělo sebemenší smysl. procházku s kašpíkem v oboře snad někdy příště. když bude ještě pěkně. a v autobuse pak upadám do komatu ve slunečním svitu. říjen je divná doba a já bych měla fotit podzim.
a mám ledové konečky prstů. a necítím. a spala bych, to zas jo, celou zimu. a probudila se jen na apo.
No comments:
Post a Comment