Wednesday, June 13

protože co jinýho

cynik je člověk, co nerad řeší věci do hloubky.
většinou se tvářím jako cynik, skutečně mě dostávaj jen smutný kočičí příběhy. koneckonců tehdy po herním večírku, národní třída, horkej večer a puntíky na šatech, těsně před tím než se mi zlomí podpatek, na otázku, jestli jsem optimista nebo pesimista taky odpovím, že cynik. 
poslední dobou se mi tahle póza hroutí. krouží kolem mě supi. 
prarodič kamarádky neunesl hroutící se zdraví a vizi pár týdnů života, poslal svoji ženu do lékárny, obalil si ručníkem hlavu a ustřelil si ji brokovnicí. 
dva dny po večírku, na kterým ve stínu (kdyby svítilo slunce, což se v tomhle kraji neděje) klasickýho anglickýho domu popíjíme růžový víno, ze kterýho jedem hustým deštěm hustým provozem do londýna, pořadatel a oslavenec vlastní svatby zabije v autě spolu s dalšíma dvěma lidma. 
včera sedím u h., mezi mým kroužením po kuchyni a chystáním lososa a jeho rozléváním ruský vodky přes míru vyjde najevo, že dva dny pohřešovanýho známýho našli, a jak to v těhle situacích bejvá, dobře to nekončí. 
s arogancí člověka, jehož se ani jeden z těhle příběhů osobně nedotýká, přestože zejména z toho posledního mě konstantně mrazí v zádech, zírám do blba a přemejšlím o životě. o tom, jak každej sebenicotnější mail, kterej mi přijde, může zejtra nepřijít. o ztrátách, který nevyhnutelně přijdou. jako jon ze strážců vnímám tyhle budoucí okamžiky tak jako přítomnost, zatavený v konkrétním čase jako starý fotky. 
a tak do sebe otočím stakan, a druhej a třetí a čtvrtej. a tak běžím dolů po veletržní deštěm. a tak mluvím nahlas a směju se a jsem. protože co jinýho. 

Sunday, June 10

true story, bro

připadám si jako hus, věčně nějaký boje za pravdu.
připadám si jako husa. 

Friday, June 8

chaotic good

orientace ve vlastním městě je vždycky jednodušší. i když naviguju stylem někde tady možná zatoč, dojedu domů.
vyhejbám se srovnání, co je lepší a co horší, ale mezi řádky se stejně skrývá pravda. londýnský metro. u okýnka mezi vagony mi vlasy bere horkej vítr, na červený central jsou zastávky do zatáček, ale jinak je to tak stejný. noviny zadarmo, stojící vlak ve tmě, kafe v kelímkách a pohledy lidí okolo.
z určitýho úhlu je metronom na letný jen dvojrozměrnej; z toho úhlu, ze kterýho ho pozorujem celej večer. bsk rozsype moje žlutý irský mušle a pak je sbírá. čteme věty z knihy náhodně na přeskáčku a celou dobu to dává smysl. tanec v temnotách, krok tam a dva zpátky.
nejnepochopitelnější rozhovory se odehrajou potom, co se rozejdem a svejma nočníma spojema zmizíme v nočních kapkách. v ruce svírám žlutou mušli. celkem chápu, že nikdo neví, co si má myslet. je toho moc, stejný čísla, stejný názory, stejný slova ve stejnou chvíli, stejný barvy. taky celkem chápu, že to jednoho vyděsí, ale víc mě děsí, že se mi to třeba jen zdá.
myslíš si, že jsi normální, zeptám se uprostřed mostu, uprostřed léta v drobným, mizivým dešti. je hrozně teplo a já jsem nesvá, na jazyku tu otázku, jestli jsme se tady ocitli náhodou a jak moc mluví něco místo nás. 
včera jsem se napila kafe a chutnalo jako jiný kafe kdysi kdesi. čistě zlý hrdinové jsou nudný, dokonce i ve snech. na levý ruce mám modřinu, na pravý straně těla mě bolí záda. 
jsi průhledná a přece do tebe vůbec nevidím. 
i like to pretend that i know what i want.