Saturday, June 22

praha, 2013

the tenderness i feel; přijdou jiný koncerty, ale narvaná, horká hala v holešovicích a hlas tak nakrajíčku (s albem nesrovnatelný), že se mi rozeběhnou slzy po tváři: letošní léto, část druhá: teď, tady.  
první část vypadala nějak takhle: 
z ameriky jsem si přivezla pocit, že dokážu cestovat do dálek a nebát se (nadšení z malejch lahviček vína na dlouhým letu, světoznalej pocit v taxíku z letiště, všudypřítomná angličtina, osamělý výlety do města). přivezla jsem si hodně slov, napsanejch i vyslovenejch, radost z existence sestersky podobný duše, naše cesty jsou tak jiný a přece tak stejný. přivezla jsem si semínko sebedůvěry a zalejvám. 
léto, část druhá: jsem. pracuju, děsím se zodpovědnosti, kterou teď mám, chodím se klepat na terasu, a pak se zas vrhám do spletitostí svýho povolání. nosím letní šaty ze sf, ach, a boty na klínu, mám dva metry, nadhled, a dejchám. a kolem sebe mám hromadu lidí, kterejm jsem se rozhodla věřit (protože je to tak snadný), hromadu lidí, pro který mě baví vařit večeře a se kterejma můžeme klidně hrát šarády na staromáku a nutit cizí lidi taky hádat, lidi, co tvoří moji záchrannou síť. tohle jsem já, kterou jsem dlouho hledala. 
je tu pořád, příšera schovaná pod postelí, který jsem začala dávat jména a ona podle vzoru pohádkovejch strašidel začala mizet a zmenšovat se. příšera, kterou se učím krotit a která pořád umí prokouknout moje tríčky a zahnat mě do kouta. ale ne nadlouho.  
(zmenšujeme se a odjíždíme na západ, my ženy, co jsme chtěly vládnout světu, a naše přání jsou skromná a malá a nápadně se dají definovat velkým stolem, společností, pro kterou je radost vařit a se kterou je radost snídat na pracovní terase vysoko nad městem.)
překračování comfort zone, dělat věci, kterejch se děsím, třeba jako věřit, že to půjde, nebo bejt nechutně pozitivní. protože bez tý víry (by) bylo snadný ubližovat. je a bude léto! 

Thursday, April 11

tendence

dny, kdy překlikávám na youtube písničky podle toho, jak se mi líbí jejich jména. nebo obrázky. hudba beze slov. letos je málo slunce a málo všeho. i slov.
motivem poslední doby je lítost. kolem který furt chodím po špičkách, protože když si ji připustím, ovládne mě a zase začnu mít pocit, že ta šedivá obloha je jediná možná. a když si ji nepřipouštím, stejně číhá ve stínech a kazí mi pocit, že jsem na dobrý cestě, kterej jinak mám. 
zlenivěla jsem a usnula na vavřínech a potřebuju některý věci vystavit ultimátním testům. laboratorní podmínky nastavený na pálivý neurčito. tisíce milionů stupňů. ta změna je cejtit prej i navenek, říká š., žena, co mě nutí cvičit, a pod křídlem mám slunce, zjistili jsme s l., kterýho mi (taky) doporučila smilla a kterej se stará o to, aby moje mysl, tělo i srdce tvořily jednotu. ale s tím posledním je pořád nějakej problém. lítosti beze slov. to mlčení, který ještě neumím zlomit. 
za 14 dní jedeme přes oceán. do ameriky. za kulidou. mám dva hlavní plány, vydat se bosa do pouště a ponořit se do oceánu zn. pacifik, a pak taky mlčet a dívat se a dívat se skrz objektiv a dělat ty obrazy, co ve mně budou znít ještě dlouho. obrazy, co se daj v propadlým ďolíku uprostřed chorvatska ukazovat někomu, s kým nikdy nebude snadnej život. (a povrchní dušička se těší na nákupy v dolarovejch sekáčích.) 
jdu vypít čokoládu s někým velmi blízkým a velmi vzdáleným zároveň. ale dnešní psaní mi náramně zachutnalo a brzo se vrátím. 
jaro!