Wednesday, May 11

kontrasty

lakovanej stoleček, co mám u futonu, jsem ulovila v Barceloně spolu s dvěma bratříčky, co mi suplujou noční stolky. stěhování je improvizace; krabice tvoří police, knihovny, stolky -- dokud si nepořídíte něco víc než náhradu. je to rok a něco, co jsem je vezla ze samotnýho úpatí Tibidaba autobusem a rozkládala v Carrer de Comtesa. od tý doby se stěhovaly dvakrát, a jako jedna z mála věcí typu nábytek tvořej stálici v mým habitatu.

jak jiný to je, bejt tady v Praze, obklopená svojí řečí, něčím tak strašně známým (jako pro mě kdekoliv jinde může bejt akorát cesta z firmy domů po Kollwitzplatzu). kde je každá konverzace potenciální slovní hříčkou. kde mezi mnou a absolutním porozuměním nestojí řeč (kód), ale jen interpretace, závislá na tom, jestli komunikuju s vlastní krevní skupinou. to, co mi připadávalo nudný a klaustrofobní, je pro mě teď velkou radostí.

nevím, co bude, ale bude to jiný a pokud možno lepší.

kontrastů je mnoho:

to pohodlí. koti spěj a funěj, sedím na futonu v jídelně. netuším, jak dlouho tu budu, dějou se věci, bytově je možný všechno, a přece je to nesrovnatelný se srovnatelnou situací v Barceloně, kde jsem se odmítala zavázat se jakýmukoliv nábytku kromě tady chlapců s lesklými ptáčky — mými stolky. (btw jsou na nich nějaký znaky, čínský, co jsem si je nechala přeložit a zjistila jsem, že vůbec nic neznamenaj. výhra v loterii se nekoná.)

psychotickej záchvat blízkého blízké, co se v něčem podobá mejm vjemům. šílenství je jen krajní meze subjektivního vnímání reality, že. chvíle, kdy se mi vybaví střípek snu a já na chvíli strnu a budu přemejšlet, jestli se to skutečně nestalo. chvíle, kdy vidím před očima příběhy blízkejch lidí ne třírozměrně, ale vícrozměrně, kdy zkoumám krajní meze svojí empatie; doslova: vcítění. tenká linka mezi mánií a tím, že cejtím světlo, po kterým můžu jít.

můj stres z toho mít zas starost o kočky, a láskyplnost, se kterou poslouchám, jak L chrápe, položenej na parketách. trávíme spolu hodně času, já a oni, tuhle jsem nemohla spát, a tak jsem se přitulila ke Sch, a nechala ho upříst mě do spánku, 

kontrast je jak nevědomá jsem byla k vlastnímu tělu a kráse, a teď nedokážu vypnout marnivost a narcisismus. jo, mám na čem pracovat, ale zároveň jsem krásná, mám čaro. na fotkách se furt směju: peníze a čas vynaloženej do příštích měsíců protkanejch zubníma meh bude — pokud nepřijde válka až sem — zářit na všechny, i na vás.

kontrast je zděděnej atesimus a to, že tu sedím na gauči a hledám slovo pro Boha. někde v nebi čte Sagan Narbyho a vytahuje se, že napsal už dávno v Kontaktu, jak kód ukrytej v signálu vysvětluje tajemství života. fikce versus realita. 

kontrast poslouchat neidentifikovatelnej cirkus pod oknem na rambla poblenou a vědět, že mezi tamtím a tímhle světem je pro mě neproniknutelná bariéra, a slyšet bordel z Ajeto a vědět, že tam chodívá pán, co se na mě usmíval, a vědět, že kdybych fakt moc chtěla, můžu se oblíknout a seběhnout dolů a zapříst náhodnej hovor s kýmkoliv.

a to mě činí tak spokojenou, že mi to přijde podezřelý.

kontrast není moje neochota se uvolnit a pustit — i teď, v den, kdy fáze měsíce (necelej tejden do úplňku), fáze mýho měsíce (ehm), křičí: sevři se, jsem vlastně oukej — plynutí — a stejně cítím tu bariéru, která mi brání se do svejch pocitů plně položit. mám tohle výjimečný volno a stejně řeším, že se musím ráno probudit brzo a začít něco dělat. mohla bych si místo toho dát ještě tři koláčky a přesvědčit se, že periferně vypadá moje monstera jako John Lennon i za světla. stejně jako když jsem jako malá spala nahoře na palandě, a fikus na skříni vypadal jako pokaždý jiný zvíře. (potlačit něčí kreativitu je zločin a příčina lecjaký disociace.)

kontrast je, jak je snažší žít klidně, když si občas dovolím utrhnout se ze řetězu, když se pořád nehlídám.

kontrast je, jak snadno se mi píše a jak těžko se mi mluví.

jsem furt stejná, knihy, barevný světla, teď ty stolečky, kontinuita. pokračovatelnost. a přece jiná, vstřebávám svět a občas se vyděsím, jak moc mi záleží na tom, co mám, a co jsem, jak moc silně chci žít (srov. dřívější nevím, co tu dělám, a proč bych tu měla bejt).