Saturday, October 27

malá černá

malá domů.
střípky. je absurdní, že mám na psaní čas, teprv když na víkend zavrhnu práci a odjedu do brna a na bloggerském chlebopočítači s kočkou na klíně a omrzlými prsty se strašně nevyspalá pokouším přemýšlet.
titulek mf po polských volbách: éra dvojčat končí. přijde moje sestra a zeptá se: to jsou ty siamský? (a to chce jít na žurnu.)
bojím se, že to nezvládnu, že se může stát, že přijde chvíle, kdy budu životně na dně a nebudu se umět vyhrabat. jako všechny ty trosky, který v tuhle chvíli nechápu. říkám :m:. odpoví: ale tyhle lidi nic nechtěj. ty budeš vždycky něco chtít a vždycky pro to budeš ochotná něco udělat. doufám.
včera a ve středu velká a malá akce. malá už klasicky ve třech. těsně po vysvětlení. uvolňující. víno a sushi, noc je krátká a už ta před ní byla. (jojo, tequila.)
velká akce včera naprosto zničující a skvělá. hodně lidí, hodně vína, hodně i've never. podivná, přátelská, opilá pospolitost. je fajn někam patřit, wtz. s fre jsme se převlíkly za čarodějnice a v převleku jsme šly do hospody, kde jsme víno proložily jedním malým.
a dneska, dneska se nad místy kde se pohybuju vznáší mlha a šedivý mraky. den začal kocovinou, poslední dobou nemám čas na nic, ale stejně jsem stihla tenhle týden chlastat každý den kromě pondělí, což je voda na mlýn všem, kdo mě považují za alkoholika (a navíc jen jeden večer byl takříkajíc u rodinného krbu), ale co nadělám. v tuhle chvíli je to společenská nutnost. jo, a ta mlha, a ta šeď, opustili jsme město u řeky a projeli podzimním rájem, kde je všechno nejžlutější a nejoranžovější a pak jsme projeli dírou, takže jsme na dálnici zjistili že něco nehraje a o chvíli později jsme stáli u kraje s neexistující gumou.
a už toho moc nezbývá. u chleba usnu a na mě spí úžasná malá černá kočka. která mi teď loví nohu. černý kočky. mám slabost pro černý kočky. a včera v sekáči jsem objevila černou sukni, která s ní krásně ladí. aspoň na ní nebudou vidět chlupy.
a link, nový album anneke.

Wednesday, October 24

něco je ve vzduchu. cítíte to?
ptáci mi kroužej nad hlavou. něco se stane.

Monday, October 22

stormydreamas

sny o bouřkách. zdá se mi sen. v malé dřevěné chatce spím já a několik dalších lidí a blíží se bouřka a všude lítají blesky a já se strašně bojím, jako bych byla jediná kdo si to nebezpečí uvědomuje, a tak běžíme k nám domů a kolem blesky zasahujou zem a já cítím napětí, cítím elektřinu, bojím se že zrovna mě to trefí a už už
já se přece nikdy bouřek nebála...

Friday, October 19

to all the warmlovers

jestli bude zima jak předloni, tak mi hrábne.

if i lay here

life's like an hourglass glued to the table
(posledlost posledních dní: grey's anatomy. v porovnání s mými obvyklými humornými seriály nezvykle pohlcující. paralelní život, nedělám téměř nic jiného. strhávám se často mi tečou slzy, což je taky neobvyklý. spolu s chutí na čokoládu, ještě že vím že nejsem těhotná... sakra. asi si půjdu na dobrou noc pustit nějakou oblíbenou scénu.)
o víkendu se grilovalo, monopolovalo, zvracelo (já ne, to nejmenovaní) a tak. s mr jsme vyhrávali, takže to ostatní nebavilo. a opilého :m: jsem si odvedla domů a uložila a on si pak nic nepamatoval.
minulou i tuhle středu jsem pobyla v sázavě (městu, ne řece) s rybama - minule jsme se mé ospalosti navzdory děsivě opili a já pak ráno fotila mlhu, včera to dopadlo o poznání líp a společnost +1 kotě byla snesitelně přehlíživá. uvidíme, jestli se z toho stane tradice, chtělo by se, ale kdo má pak dohánět ty resty. a kdo si má ty resty nakládat, že, jenže ono to chce stůl a pračku a bůh ví co... a někdy ani nevím, jestli chci, ale řeka nese a když přestanu plavat, tak se utopím.
and these mistakes you just make them again
a taky jsem byla včera u blanky a bylo to fajn, bylo to milý, bylo to... povídavý a krmivý, co naplat, blanka je máma. takže jsem se najedla nejdřív tam a pak ještě s fre a elem ve městě u řeky a pak jsme se podívali na krtečka, kde rodí zaječice, což bylo psycho, a šli jsme spát.
a po jakýmkoliv dni, a že tenhle byl dobrej, takovej ten den kdy máte pocit že se vám nic nebude dařit a pak to jde skoro samo, dokonce i na cvičení z pravděpodobnosti něco víte a všechny ostatní cvika končej o půl hodiny dřív, po takovymhle dni je nejlepší zalízt pod peřinu a přitulit se.
(a scéna v posledním dílu druhý série... vášeň, hm, divný slovo, nepsala jsem o tom, že to je divný slovo už někdy?)
nikdy jsem nečekala že bude život lehkej, ale možná je moc lehkej na to aby mě motivoval. to není rouhání, ale radši to zaklepu - a dobrou.

Sunday, October 14

october blues

sebelítost. všeholítost. světabol.
tak jednou za čas. zase se bojím že to nikdy nepopíšu tak, aby to někomu něco dalo. připadám si rozbitá, rozpitá, rozmazaná. nedefinovaná a nedefinovatelná.
podzim. možná mě někde v hloubi duše provázejí minulé smutky, ale spíš se bojím sebe a teď.
říjen. october blues. je zima jako tehdy na sibiřským, anebo možná větší.
bojím se toho že možná přijde doba kdy udělám cokoliv a nebude to dost. že existuje stav, za kterej nebudu moct jít a budu moct jen snít o tom jaký by to mohlo být. nedostatek vůle. nic nedělám pořádně, nic neumím. skočila jsem do něčeho dřív než jsem měla, protože jsem chtěla. protože jsem musela, sama kvůli sobě. a vím že jsem se rozhodla dobře, ale stejně, nedostatek světla, nedostatek tepla, už nikdy mi nebude teplo, útočí na moje studené mozkové buňky a aktivita stagnuje, já stagnuju.
bojím se. světa venku. pro nenormální nikdy nebudu dost nenormální, pro normální nikdy dost normální. když si vezmu sukni, punčochy a pěkný boty a dokonce se namaluju, nikdy nebudu vypadat jen tak přirozeně hezky, jako všechno to okolí. vždycky bude ve mně něco, možná nezájem, možná nějakej takovej podvědomej pocit že tohle všechno stejně nemyslím vážně, vždyť jsem se vždycky všemu vysmívala, prostě, nikdy nebudu normální a už mě pomalu ani nebaví bojovat za to abych nemusela být.
a ztrácím se. sobě i realitě. je ve mně něco, co touží po samotě, lačně, nenasytně. a nevím jestli je to tím že je to jednodušší. obrazy dávnejch snů o nezávislosti mi tanou v hlavě a já vím že to není ničí vina, že taková prostě jsem. a vím, že tohle je ono, vím to jinak a mnohem líp než jsem to veděla se zw, a stejně mě můžou moji démoni zvednout a třísknout o sérii pár chyb, pár rozhodnutí, které to zničí.
ever felt like you were disappearing?
struggle. to slovo je struggle. to slovo. to který definuje život. a nikdy, nikdy to nebude v pořádku.

Friday, October 12

takovej sociální výzkum, co máme sakra na těch lékařskejch seriálech?

Tuesday, October 9

stručniki textiki

ty hormony. jako, vydva, vyvítekdodva, gratuluju. málem jsem se rozbrečela.
dva víkendové dny v úpici. příjemné. expediční vody spláchly leccos. občas něco nevydrží.
my se držíme. ani se nestačím divit.
ani nestačím psát.

Thursday, October 4

podzimy odzimy

hudba předloňská.
září je depresivní, přišli jsme o léto, we grieve.
říjen je skorosmíření. ale ještě jedno mě čeká. studený, dechberoucí vzduch, ostré, dechberoucí barvy. přijde to někdy teď, jako loni, loňská nálada, loňské změny. sorrow, i guess.
všechny loňský a předloňský a předpředloňský emoce... nemám čas myslet. asi je to dobře. že moc nespím a tak venku zarytě čtu a nekoukám se z tramvají a meter do světla do tmy, nevzpomínám.

Monday, October 1

přesčasy

letí to. v úterý tradiční babinec s netradičním koncem. skončíme u nás a tancujeme ještě dlouho potom.
ve čtvrtek se překonáme a jedeme k mému kolegovi kamsi k boleslavi. grilujeme, přecpáváme se, šéf promítá fotky z cest letošních i minulých. je to zvláštní, možná až příliš, sledovat někoho, kdo je s někým tak dlouho a komu to prostě funguje. akce se pak zvrhne a zatímco většina odpadne, hostitel plus šéf plus kolega plus já otevíráme finlandii a jedem tak dlouho, dokud druhý jmenovaný nejebne hlavou o zem a neudělá si děsivou bouli a prvně jmenovaný nevytuhne na zemi tak, že se nevzbudí ani když ho obložíme většinou věcí, které dokážeme v okolí najít. (šéf je opilý a roztomilý.)
poslední dobou se mi daří se překecávat ať nesedím doma, takže jsem včera vyrazila na sraz virtuálních známých kamsi k sázavě. už cesta tam byla veselá, protože
čtyřiadvacítkou jsem chtěla dojet na depo hostivař
ve čtyřiadvacítce hlásili že tramvaj místo aby jela někam jede někam jinam
řidič čtyřiadvacítky mi řekl že na depo hostivař skutečně nejede a ať tady vystoupím a jedu něčím co zahýbá doprava
hned mi jela šestka
ta skončila na nádraží strašnice
hned mi jela šestadvacítka
řidič té mi řekl že ten přece jede úplně jinam a že jsem tam úplně blbě
a tak jsem se použila oproti své obvyklé neasertivitě telefon a s lidmi které jsem nikdy neviděla jsem se domluvila že mě vyzvednou na chodově. že to nakonec nebyl chodov, ale opatov, a že na místo určení jsme dorazili až za tmy, to nevadilo.
hráli jsme hry, smáli jsme se, pili jsme, bylo nám dobře. skoro bych řekla že odsoudit šmahem virtuální přátelství by bylo poněkud zaslepené, protože podobně smýšlející lidi se poznají a vyhledají a je jedno kde.
a spát... spát jsme nešli. nebo ne moc. kolem páté jsme se začali dívat na it crowd (hello yorg. hello, yen), taky jsme si povídali o gaimanovi a podobně, a když už jsem začala usínat, tak mě nenechali. a tak jsme spali málo a pak jsme měli báječnou snídani a báječnej oběd, hráli jsme scrabble a koukali na godzillu. taky jsme se barvili na modrou a pořizovali určité nepublikovatelné snímky.
je mi dobře, ale chce se mi děsně spát. přijde mi, že mám strašně moc co objevovat kolem sebe. lidi. a tak. to už jsem dlouho neměla, takovej pocit. (a taky mi přijde že moje nejhoršonejlepší vlastnost je, že mívám většinou pravdu. i když se občas nechám moc ovlivňovat tím, co chci aby pravda byla a pak to nefunguje. ale většinou jo. je to k něčemu? když se tím často stejně neřídím?)
ty jo, mně se chce ale spát.