"nikdy jsem nejezdila na snowboardu""ty opice"

po dlouhé době lítací sen. střídání pohledů; stojím na střeše a přichází kdosi, kdo se vrhá přes okraj dolů - na zádech má bílá křídla - snad inspirace liiným tričkem. a najednou jsem já tím kýmsi a jsem to já, kdo letí. mám trochu problémy s přílišným vědomím, asi jsem napůl probuzená, takže občas nevidím nic okolo, jen cítím let. ale pak zase brázdím vzduch nad ulicí, (jsem neviditelná v autobuse kdesi v číně) - a vůbec, jaký lepší důkaz k tomu, že se párty vydařila, můžu mít?

kromě výborného masa (dík zwířeti), výborné bowle (dík mně) a vína hlavně výborná společnost (dík všem :). ze začátku moje mírná nervozita, kterou jsem zahnala dvěma skleničkami merlotu, pak nedostatek tahounských osobností, kterou jsem se snažila zahánět předstíranou roztomilostí (hihi) a pak už jen zábava a zábava. házení klíčů nově příchozím, povídání. vtipkování. a i never, aby bylo trochu veselo, a integrace mojí sestry do mojí společnosti. a vodnice, meloun s lékořicí a banán s čokoládou a v důsledku mého geniální nápadu se sezením na zemi i soutěž o to, kdo převrhne nejvíc sklenic (samozřejmě, že s červeným). zcela trapně a nezaslouženě jsem vyhrála já (dáno tím, že jsem coby hostitelka musela nejvíc vstávat), i když zwíře jednu zvrhnul ještě zcela střízliv ráno. takže tak.

mohla bych dodat něco o tom, jak jsem se rozhodla zbláznit a vzala jsem si kravatu, kterou se mě pak pp a m. na přeskáčku snažili škrtit, jak nám za zády strašně pršelo, jak jsem dostala sedmibarevnou mikinu (sounds like dark side:), jak jsme nečekaně převrhli vodnici, jak jsem od bsk dostala cd se slovy abys měla doma nějakého toho zrzavého ira (jak ví, že tohle byl vždycky můj sen?) a tak dále, ale -

pp se rozloučil, neboť ráno odjížděl domů na slovensko, ondra se opil a pak nám utíkal po čtvrti s obrovským deštníkem v šíleném slejváku, m. usnul na verandě (s namalovaným srdíčkem na čele a nápisem my tě všichni máme hrozně rádi na (tuším) levém chodidle) a já jsem na závěr nemohla ve svém starém oranžovém miniaturním pokoji usnout smutkem nad tím, že už tu nebydlím.

třeba budu s dalším ukrojeným rokem cyničtější.

snack bar in&out

kouška: průser. pak pivo a víno a bouře nad strahovem, spousta vody a fialové blesky, večer jako rychlá jízda a najednou jsem doma, ani nevím jak -

a dneska jsem mimo. drobně mrholí a já se nemůžu rozhodnout, jestli se mi to líbí nebo ne - takové nijaké počasí - ale po těch vedrech je to vlastně úleva; a brodit se doma vysokou travou, hledat jahody, chystat na zítra ohromný kýbl bowle - ten deštík s ospalou, tichou a melancholickou mnou docela ladí.

myšlenky.

zase jednou jsi online, říkám si. můžeme prohodit pár slov. ještě mě čteš? ptám se ze setrvačnosti - vždyť ti to bylo vždycky jedno. to co píšu, mohla jsem to říkat tobě, mohla jsem mlčet, všechno bylo jedno. to jen já a moje věčná džungle významů slov. zakletých slov, slov skrývajících tolik. bylo by to jedno, kdyby to nebylo jedno.

dělej si co chceš, myslím si. (některé věty si nesu ze vztahu do vztahu, i když to vlastně není fér.) i don't really care. co mělo zbýt, zbylo.

jsem vážně mimo. cestou domů zpráva blueskinovi a najednou jedeme čtyřiadvacítkou a na obloze jsou krásně růžové mraky. kdybych se nemohla vracet domů ke zwířeti, chtěla bych se vracet k němu. díváme se na futuramu a čteme si pana kaplana.

a pak kráčíme přes nádraží. vlkovlak, komentuju strašidelně vyhlížející lokomotivu - to ta mlha. kontury v očích. a noční nádraží voní. teskně. jako nočně ranní návrat loni z trutnova - studené ráno a mlha v pardubicích. ale kdyby jen to; tohle bych unesla. ale ta podzimní esence, rok 2000 a my chodíme po šumavě na výpravě za svatým grálem - tedy meteoritem. přes den skoro léto, horko a vůně suché trávy, ale večer chlad - a ráno mlhy. to je dnešní noc. stesk.

křídově bílá mlho, vyklonit se z okna, nadechnout se. the night came on, it was very cold -

jdu do snů sbírat extroverzi, protože zítra, vlastně dnes, je den d. a já budu mít párty a moje hostitelské sklony budou mít párty a - to počasí by teda jako mohlo bejt lepší.

ík

take a breath, take a deep breath now, ozve se v okamžiku, kdy jsem nervozitou naprosto paralyzovaná. kouškou. (a snem o expě, nesnáším tyhle nestíhací sny. uf. proč se mi zdá o tom, že naprosto nevyhnutelně musím vzít vodnici?:)

why worry. pro štěstí. a zhluboka se nadechnout.

vždyť je to jen kouška. žádná ásadní věc. uá.

uáááá. už jdu.

ještěrčí noc

cíleně dnes upřednostňuju samotu. samotu takříkajíc absolutní, protože zwíře pije kdesi v jižních čechách a já se tvářím, že se učím, proto nejsem ani s ním, ani na hvězdárně, kde by mi pravděpodobně bylo dobře. jen jsem si otevřela víno s logem ještěrky, iguado, překvapena, že se nejedná o červené, ale o chardonnay. mmm. skleničku na chuť.

[malá vsuvka o včerejší noci, kdy jsem se v deset večer sešla na karláku se spolužákem pp, abychom se vydali zapíjet život, vesmír a vůbec k našemu oblíbenému sudu. i když tentokrát bez hermelínu s brusinkami. nakonec jsme se loučili někdy před třetí před naším domem, kam jsem byla džentlmensky doprovozena, s tím, že on - spolužák, ne dům - tvrdil, že svítá. večer plný slov. a musím říct, že večeřet v jednu v noci ve westu je zcela a naprosto podle mého nočněptačího gusta.

a že jsem se v šest ráno vzbudila s tím, že mi je špatně (podotýkám, že ne z vína) a nemohla jsem najít růžové pilulky štěstí, které jsem večer někam uklidila, a běhala jsem půl hodiny stále zoufalejší po bytě... no nic.]

chardonnay. chutná po cannabis, nevím proč. ještěrky jsem shromáždila vedle lahve; je jich pět. a já. nebýt vína, je to jako noci kdysi dávno, strávené na icq. ale dnes není s kým mluvit, nikdo není online.

[ty nejdelší noci. i když jsou tak krátké, teď o slunovratu. a hvězdy jsou dneska nějak tiché.]

u nás v prominentní čtvrti voní lípy a pokosená tráva. stavuju se odpoledne na hvězdárně a pomáhám vyklízet dílnu zcela stylem e*v - propocené špinavé rukavice, které vymámím z mixe, si bez okolků navlíknu na tlapy a pak jimi máchám přítomným před očima; šmejdím mezi krámy a jako úlovek nakonec najdu krásnou skleněnou baňku; po výkonu říkám, že by to chtělo sprchu a tak mě (a ostatní) mix kropí hadicí - nicméně jen já se nechám zlít úplně, abych pak objímala přítomné stylem expa - zmáčet co se dá; sedíme s blankou a ivčou před hvězdárnou, pijeme pivo a ptáme se alfa, jaké má majetkové poměry, kdybych si ho třeba případně chtěla vzít.

no a expa začíná za dvacet dní. neuvěřitelné. a vlastně za míň, protože někteří vyvolení se budou potácet po pozemku už ve středu. třeba já. ještě že se těším na tolik věcí (jako třeba vary nebo brod. nebo čtvrteční oslava blížící se dvaadvacítky), že bezduché/bezdeché představy táboráků, krakonoše a rádia penthauz zůstávají (zatím) jen slovy.

což je dobře, protože ještě dva dny se musím aspoň trochu učit.

out of wine

pustím si doma ally, loučím se na i.p. s akrab. ale je přesně devět a tak mě napadne napsat bsk, jestli náhodou zrovna nekončí. jo, ale jsem unavenej, přijde mi sms a tak vyrážíme tramvají domů.

střih. je přibližně jedenáct a sedíme na balkoně, první láhev vína bezpečně zneškodněná. debatujeme o možnosti přátelství mezi mužem a ženou (návazně na džounsovy názory, se kterými prostě nemůžu zcela souhlasit). závěry jsou nicméně značně nejasné a poté, co zwíře dorazí z práce, se debata zvrhává ještě mnohem více se druhou a třetí lahví. což o to, víno je výborné, růžový jihoamerický syrah dovezený z berlína by se ale neměl otevírat jako třetí, protože jeho výbornost je poněkud rozostřená. hrajeme i never a teplá, úžasná letní noc proplouvá okolo.

nakonec asi musím ustoupit. částečně. něha je nebezpečná, říká bsk. má pravdu; a zrovna já jí někdy cítím příliš. jdeme na tramvaj, za jednu ruku držím zwíře, za druhou bsk. něha? a pak zpátky domů, my. my. já a zwíře. domů.

opile. něžně. my.

stormythoughts 2

jak se chytit sama sebe. náladovost, nevyrovnanost. jako počasí. a včera se bouřky kupily po celé zemi a - a mně nezbývá než čekat. pořád mi nějak unikají. ale bude jich dost, tohle léto je slibné. už mě skoro drží, ale ještě se učím.

jedeme z divadla a na výtoni pozorujeme blesky někde za vyšehradem. jela bych vstříc, myslím si. (stejně jako v pondělí, kdy jsem směr procházky volila záměrně za těmi nejčernějšími mraky.) sounds like my kind. i když já bych vystoupila. :)

zdává se mi o expě. dnes podruhé za krátkou dobu. a i když de facto nechci, propadám nezřízenému těšení se. i když pomalu ani nevím proč. letos tam budu ještě mnohem víc sama. nebo naopak. uvidíme.

sen: čekám v řečkovicích na tramvaj a nade mnou zuří bouřka, blesky půlí oblohu, neustále, jeden za druhým, klikaté, stromovité. ale nejsou slyšet hromy, neprší. nicméně moje popletené sny o místech a dopravních prostředcích se už vztahují i na brno.

a ještě jeden odkaz. the beginning. je to ten druhý pohled.

more, zoidy wants more

mohla byste mi otevřít tuhle láhev? prosím servírku v kavárně u dejvického divadla. bouřky vnitřní a vnější. na obzoru tisíce blesků - ještě se ani nesetmělo - a při každém bezděčně otevřu pusu úžasem. a chci běžet a chci ji následovat, protože je krásná...

ozvěny loňského léta

jsou chvíle, kdy se mi špatně píše. kdy by bylo lepší neplodit příspěvky, které jsou beztak o ničem. vím. listuju archivy a je mi jasné, že loňský červenec byl takovou dobou. tichem před bouří. vyčerpávajícím napětím, které se paradoxně v srpnu prohloubilo - ale zase jsem mohla psát. jsou lidé, kteří koncentrují moje myšlenky - chtě nechtě.

včera v noci byla bouřka. otevřeli jsme dveře na balkon, ale víno udělalo své. než jsem si uvědomila, že mi vůbec nejde zjišťovat, jak je daleko, už jsem zase spala. to víno: moje sestřenice bude od října studovat v praze a teď tady s přítelem pracovali na úpravě spodního bytu. a tak jsme včera ve čtyřech zašli do oblíbeného podniku - trochu jsem měla obavy, ale stejné příklady lidské blbosti na podhoubí čr a švédska se ukázaly jako živná půda pro konverzaci, dokonce i v angličtině. džbánky se vypařovaly, seděli jsme venku a v dálce se na obzoru míhaly blesky. teplá letní noc, kdo ví jak jsme se dostali domů...

šla jsem loni od rozcestí až do zachotína. sama, s batohem na zádech. proč existují chvíle, kdy je mi tak dobře samotné, kdy se nebojím ničeho? šla jsem lesem, sbírala maliny do hrníčku a těšila se na všechny, kteří mě (ne)čekali na expediční louce. těšila tím způsobem, že připluju náhle. a všechny překvapím. a zase zmizím. já nezkrotitelná, nezastavitelná. já živel. nakratičko.

ještě loni jsme byli s bsk a akrab ve žlutých lázních. dnes je to špatná kombinace, nějak jsme se odcizili. já a ona, já a on, to funguje. ale oni dva už si nerozumí.

jaké bude tohle léto?

(přání: horko, slunce, víno. nic neobvyklého. radosti.)

o znameních a jiných jevech

proč už vlastně nespíš na grohové, ptá se p*. co na to říct. primo* že mě nebaví domlouvání se, vždycky mám pocit, že akorát obtěžuju. secundo mě to tam straší. pořád ještě. a tertio že bych spala kdekoliv jinde raději. znamení: vyměnily se zámky - moje klíče jsou useless. co chtít víc...

loni začátkem července jsme seděly s blankou kdesi na jižní moravě pod stromem, možná lípou, možná čímkoliv. kroužily jsme kolem konkrétních témat - a snad měla pravdu? say it now because you never know zpívají rhcp a na tom něco bude. já kolikrát raději mlčím. asi to někdy byla chyba. asi.

někdy svět chápu a dává mi smysl. někdy mi napovídá. ale to mi musí být dobře. jinak začnu být paranoidní a mám pocit, že je úplně všechno špatně. je to zvláštní. hledám potvrzení správnosti svých rozhodnutí. potřebuju se neustále ujišťovat. je to zvláštní druh pověrčivosti. (a ono ostatně, když se sere něco, sere se všechno, že. takže bludný kruh.) a momentálně zjišťuju, že nejsem schopná kloudé věty a nedaří se mi vyjádřit, co tím vlastně chci říct. takže raději nic.

kočičky.

*těmito narážkami se snažím naznačit, jakou knihu jsem přečetla v posledních dnech :) (jsou to boží bojovníci od sapkowského.)

ještě vzpomínka

taken by bsk. a více na flickru.

all i ever wanted was your light

slunce!

v úterý po podařené zkoušce piju víno ze žlutého kelímku. slunce žhne a neexistuje nic jiného. konečně je tady léto, konečně můžu ležet, nic nedělat, jen čerpat energii a nemyslet na zimu.

ve středu jedeme s bsk do brna. opět sedíme s liou na moravském náměstí a je ještě o nějakých deset stupňů víc než minule. a když ti dva zmizí, sedím, čtu, nasávám slunce a horko. a přemýšlím. bývaly i lepší chvíle, napadne mě. skrze víčka se mi promítají obrazy vypálené do sítnice. sluncem. a slzami. bývaly i horší chvíle...

a tak se dívám do slunce. a zaháním myšlenky. obrazy mizí. dokud není čas jít na koncert -123 minut.

na cestě nocí zpátky mi dlaně ještě stále žhnou sluncem. usínáme na zadním pětisedadle.

a včera jsme seděli s hvězdáři v rychtě, což mělo spoustu neblahých následků, například nějaké b52, což je mimochodem kód tohoto končícího semestru na našem ůstavu. a taky nějaké pivo a doteď mě bolí loket, protože jsem se strašlivě praštila, pravděpodobně když jsem se snažila někoho (ondru) strašně praštit. nu což. možná tam teď nějakou chvíli raději nepůjdu, i když si nepamatuju, že bych se chovala nějak nevhodně. a cesta z petřína byla poněkud z kopce. kdo by to čekal.

jedna hra, která mě zaujala.

a protože na to zapomínám už strašně dlouho, no, každopádně, nějaké fotky z našeho egypta jsou zde.

up and down

chtěla jsem psát, jak mě uklidňuje mytí nádobí. ale upadla mi sklenička. ten věčný boj s lákavými střepy.

ten věčný boj o přežití. v hlavě. kdy jsem přestala věřit na zázraky? (ve skutečnosti tuším. ale na tom nesejde. věci se nemusí rozbít, aby mohly pořezat. )

deprese bez příčiny. bez výrazných rysů. není mi zoufale. je mi smutno a prázdno.

chtěla bych ležet na pláži a nechat se strašlivě příjemně otupit sluncem. (včera jsme se o něco podobného pokoušely na petříně. teda nejprve o učení, pak až o otupení.) moct si přečíst knížku. ale nedokážu se k učení přinutit ani krátkodobě. v hlavě mi nic nezůstane. síť s širokými oky.

plynu. dokážu čekat (někdy). i to je u mě pokrok.

viděli jsme lost do konce. první dojem: zklamání z otevřeného konce, obavy. druhý dojem: spoilování na netu, naděje? ale stejně je do září času dost. a já - dokážu čekat.

sklenička portského. v poledne zkouška. neurčité obzory. léto?

n/a:skoro celé tři měsíce

chtěla jsem to vypnout, ale tohle si neopustím: david gilmour, frankfurt. áááááááááááá.

>spím

>já to vážně hned zítra smažu ;)

>eh, jsem ve škole, tomu se říká kumulativní n/a message :)

>spím

>na letné

>spím

>v bazénu nebo tak něco

>na lodičkách

>a zase spím (za měsíc je waters!)

>bowling/na obědě/u alfa v práci/v ikei

>spím

>pořád spím. já spím hrozně ráda.

>eggnoise v brně

>spím

>pryč

>spím. a waters je za tři dny!!!

>pryč

tak jo, je to tady. jsem pryč, jsem v berlíně, jsem na watersovi! :)

radost

tak nicneříkající slovo. a přitom je jí tolik.

je čtvrtek odpoledne. slunce je stále vysoko na obloze; příslib něčeho, co naši předkové nazývali létem. vjíždíme do berlína. davy lidí před branou. příslib. vbíháme dovnitř. usazujeme se pět metrů před pódiem, metr od zábradlí. nejdelší hodina našeho života. kdosi si čte, ale já jsem jako na trní. exceptations.

a někdo vzal moje pocity a začal s nimi míchat, snad už dávno, ale teď plavou na hladině stříbrná zrnka. smíchu. radosti. všechno je správné, všechno je jak má být. aspoň já to tak cítím.

- včera jsem viděla duhu. přinese to štěstí? - duha nosí vždycky štěstí. ten pán na pódiu má spoustu energie. kdo ví, proč ji nedokážu přijmout, teprve v samotném závěru koncertu jsem schopná se soustředit. another brick in the wall, rytmus, a úplné finále. trousíme se pryč, není proč zůstávat. ale co. stálo to za to. jen ty slzy se tentokrát nějak nedostavily.

can't you see, it all makes perfect sense - tak to možná není, ale tak to není nikdy. ráno. radosti. slunce v očích. kachny na řece, fontány, preclíky ve vodě, kafe v hostelu. cesta domů a reflexions.

(a nezastavím se, zase spěchám dál.)

na strahov. na pivo a prase. což je zábava so much not like me. a tolik lidí, tolik vjemů. dlouho jsem tě neviděl, řekne šéf hvězdárny, možná stejně jako jiní, ale od něj to zní jinak. (ani jsem nechtěl.) už tam asi nemám co dělat. už asi -

alf má mušketýrský kostým a klobouk, který mu v průběhu večera tisíckrát seberu. mám ráda klobouky - a tenhle má zvláštní obranné a útočné funkce. chodím kolem ohně a klofu kloboukem do lidí. mám ráda klobouky. a lidi. a cítím se zase jednou, že mezi tyhle lidi patřím, jsou mi blízcí, humorem, přístupem k životu, rozumem.

pan ef zakončil své studium na jisté fakultě. a tak slaví. a přišel, jak jinak, ne sám. míjí mě, když sedím na dece (a moje hladina piva ten večer nepřekročí únosné míry, ale i tak je zrovna ten moment relativně vysoko) a tak se ptám kam jdeš? - do batohu, odvětí a než se zmůžu na slovo, objeví se manželka se slovy my jdeme do batohu spolu. a já nestačím žasnout. ale mlčím. raději. učím se mlčet.

i když s ivčou drbeme a pravidelně chodíme na záchod do křoví spolu - při jedné cestě potkáme jra a začneme volat pomóc, úchyl, což ho samozřejmě naštve - ale jen on je schopný na takovou akci přijít v převleku za kněze - a jen já jsem schopná někde na vrcholu oné sinusoidy obsahu alkoholu v krvi se o něj opírat a tvrdit, že se chci vyzpovídat. (aspoň do té doby, než se po otázce zhřešila jsi, dcero zhroutím v záchvatu smíchu - no jo, žiju v nemanželském svazku, he he.)

měsíc se leskne za mraky ve své skorokulatosti. radosti. cpeme se masem a nemůžeme už ani sousto, zpíváme, já umím taky nevinný pohled, směju se něčemu a ostatní mně - ty, jo?

a usínám na vypůjčené posteli ve vypůjčeném spacáku.

a v práci mi říkají zdrobnělinou.

štěstí.

a po dlouhém dni jsem doma. a je dobře. a zítra je neděle.

why am i so out of breath

co to se mnou je. ten koncert zítra - mohla bych doufat, že bude aspoň trochu jako gilmour. mohla bych se těšit.

1984 říká na konci amused to death waters. nineteen eighty four. that's my year.

místo toho měním tmavě modrou wokení barvu za světlou, která mi ze záhadného důvodu přijde depresivnější - asi že je taková zimní.

připadám si zmatená a zaseknutá. snažím se překonat svoji totální neschopnost se učit.

snažím se překonat prázdnotu, která na mě poslední dobou útočí. na jednu stranu dokážu zabíjet čas bezcílným koukáním na přátele, na druhou nejsem ani natolik nadšená, abych trvala na dokoukání lostu - a to mi chybí pouhé dva díly.

se zwířetem se akorát míjíme. nevím proč. máme toho oba tolik. je to divné. sedím a koukám do zdi. když se těším domů, není tam. když tu jsem a chci aby tu byl taky, není tady.

co vlastně čekám. nevím.

a zrovna když přemýšlím o nesmyslu života, otočím se - a nad městem září duha. no jo. co vlastně čekám. já, nedělňátko. hele:

lost for words

co říct, co psát. trocha slunce v pondělí na strahově, letos je tráva zelenější než jindy - a odpolední b52 ještě nikoho neurazila. zejména když v rychtě hrají floydy.

včerejší demostrace byla divná. krom sezení na sloupu akorát urážení protivníka, což mi přijde trochu nízké, vzhledem k tomu, že v tomhle případě není potřeba si něco navíc vymýšlet. asi jsem příliš nad věcí. absolut manipulace davem. hm.

a zítra je waters. jedeme brzo ráno; tak tak si stihnu koupit reflex. trochu se těším, trochu se bojím. za oknem se střídají mraky a slunce, nedokážu se dokopat nic dělat. uvidím berlín. uvidím waterse. snad mě to dá trochu dohromady, jsem nějak rozhozená. jdu se učit. musím. šla bych fotit, koukala bych z okna... celý den se dívám na přátele a záverečná epizoda mi připomíná... ale nic. teď si nenechám nic připomínat. jdu - se - učit -

prší :)

fontána na moravském náměstí

vzpomínka na jeden horký den v brně

a další fotky jsou zde.

sama doma

co děláš právě teď? přistrčila jsem si gauč k počítači. už druhý den trávím čas na něm; v noci tu usínám u friends. myslím víc anglicky než česky a víc na cokoliv jiného než na teorii elektromagnetického pole, ze které mám zítra zkoušku (ještě nikdy jsem si nepřipadala tak nepřipravená). pomocí bezdrátové myše a klávesnice ovládám video, na druhém počítači píšu a čtu. jím häagen-dazs zakoupený za květnovou výplatu. obědnávám (to je schválně) si v barettě. jak málo mi stačí. propojuju různě svítící úesbéčka mezi sebou, bezcílně. piju černý čaj s beduínským kořením. chutná egyptově.

ta šeď venku mě ubíjí. potřebuju slunce a teplo.

já jsem už zase prošvihla ignis brunensis? ach jo. tak za rok.

ps: zwíře přivezl abbu. ech. proč se mi vybavují nějaké velmi opilecké šmouhy z leonovy loňské oslavy narozenin?

zapít. zabít.

včera jsem se vydala zapít volby. to jedno křeslo, o které se výsledky zvrátily, za to stálo. a u sudu mají naprosto vynikající hermelín s brusinkovou omáčkou (ale to jen tak na okraj; tenhle příspěvek není ani o chlastu, a ani vlastně o volbách).

je mi zle z pokřivené morálky téhle země. z toho, co tady komunismus zanechal. když slyším v televizi, že komunisté mají v programu (ano, já vím, překvapivé) vyšší zdanění bohatých, že je volí lidé, kteří v životě nic neudělali, a to, že je někdo schopný (vydělávat), jim přijde jako osobní křivda, že tady vůbec existují lidé, kteří považují minulý režim za pohodlný díky jeho nesvobodě -

je mi zle. hodně zle, protože, jak říkal včera kašpík po icq:

"mě prostě lidi jako paroubek, rath a jandák, ale taky filip a dolejš osobně urážejí. miluju svou svobodu, svou vlastní hlavu, stejně tak jako svobodu a vlastní hlavy mých blízkých. nesnáším když někdo lže a nesnáším když někdo žízní po moci (a kvůli tomu lže)."

bojím se, že nedojde na předčasné volby, protože pablb udělá cokoliv proto, aby na ně nedošlo, teď, když se tak vyjevil. ale kdyby se konaly, věřím (pořád stejně naivně) ve zdravý rozum.

mám tuhle zemi ráda. relativně. ale dokážu si představit žít někde jinde.

jen krátký post o volbách

musíme tam všichni a teď nezbývá než se modlit.

do volebních prostorů jsem šla sama. pouze se dvěma papírky, prvním vybraným a v kapse druhým, který třeba ještě někde vyměním za pivo (a na který jsem napsala velkými písmeny neslušné anglické slovo).

strčila jsem papírek do obálky a jakýsi dohlížející důchodce začal rýpat, že musím za plentu. ehm. ve svém papírku jsem měla jasno a už byl v té správné volební obálce. proč to neřekl dřív? mám jít za plentu a ten papírek vyndat a zase zandat, nebo tam mám jen proběhnout?

musíte za plentu, jinak je váš hlas neplatný, trval na svém.

tak to doufám, že ho poznáte. hodila jsem obálku do urny a usmála se na komisi, která začala nesouhlasně mumlat něco jako no ta je teda. co měli na mysli, jsem se nedozvěděla, protože jsem si vrátila sluchátka na uši a šla pryč. (možná jsem se měla projít za plentou a ani se nezastavit. ale co.)

a doufám opravdu moc, že to ksčssd nevyhraje. dokonce i pan programátor jel dnes lodí z macaa do hongkongu na generalní konzulát čr zahlasovat.

kapučíno-presso-čaj-čokoláda-čaj

aneb úterní maraton teplých nápojů. aneb stěžovací příspěvek. je fakt zima. už mě to sere.

sbírám zápočty - tak nějak mimochodem. pořád nevím, jestli chci nebo nechci studovat dál, ale těm drobným nezaslouženým úspěchům se nebráním. i když mám pocit, že některé předměty, zatím v kolonce "později", pro mne budou neprůchodné prostě vždycky. proč se nedokážu něco naučit jako na střední? třeba nazpaměť? dnes jsem seděla dvě hodiny ve studovně, kreslila grafy a schémata - marně. nepamatuju si nic.

eggnoise byli skvělí. jako vždy. poskakováním na nádvoří jsme se i zahřáli. a pak čokoláda v absolutu, tam ji prostě dělají nepřekonatelnou (minach not included) a zpátky do prahy. má to něco do sebe; pět hodin cesty tam a zpátky, to se člověk bude raději učit, než se dívat z okna. a středeční zkouška: postrach pan docent se mnou konverzoval o němčině, rozpadu čsfr a svojí vnučce. tak nevím. nakonec mi napsal dvojku. lepší to nebude, řekl a já se spokojeně zašklebila s tím, že to je velmi dobré - no, však se to tak jmenuje, já jsem to nevymyslel.

ha!

dneska další boje o zápočty a pak nějaké to víno - a teď jsem, probuzena, přes hodinu vzhůru a nemůžu usnout. je mi do breku. kdykoliv se snažím počítat ovce (v duchu jim stavím i čítač, když už na tu školu chodím), napočítám tak do sedmi a sklouznu do klasického kolotoče zlých, nejistotních a vyděšených myšlenek, které opakují, jak jsem neschopná, nespavá a podrážděná (podrážditelná).

ani tu blbou mikrovlnku nemáme, i to teplé noční mléko (které stejně nepomůže; a já se tak těšila, že se konečně vyspím, ne, proč bych měla) musím ohřívat na vařiči

a chci spát, sakra, já chci tak strašně moc spát

a z neznámého důvodu vystupuju poslední dobou z pater nosteru o patro dřív než mám.

pozitivní myšlení: já přeci nepotřebuju spát. negativní myšlení: v práci budu nepoužitelná. ach jo.