Thursday, March 29

just in case

pseudokafe z automatu se line chodbou. z toho pachu je mi blbě a nostalgicky. letní semestry jsou vždycky trochu divný a co si tak vybavuju, oba minulý byly studený. ranní cvika z fyziky v prváku, loni studenej duben. odcizenost nevytopenejch chodeb a věčně bledý mraky.
a samozřejmě psychodlaždičky.
spousta lidí přestává psát a spousta lidí nemá odvahu přestat. taky poslední dobou rezignuju na hodně věcí. kvůli práci nestíhám školu. vrtá mi hlavou jestli se nakonec probiju k bakalářce nebo ne. vrtá mi hlavou co budu chtít dělat dál. některý věci mě začínaj i bavit.
poslední kniha kterou jsem četla s nadšením byla zem pod jejíma nohama. od tý doby odmítám duševní potravu. určitým úhlem pohledu by se to dalo brát tak že zatím jsem nenašla nic co by ji překonalo. (foer: příšerně nahlas a k nevíře blízko. dalšího rushdieho jsem musela vrátit dřív než jsem se stihla začíst a momentálně přežívám na reflexech)
v úterý do aera na volver se spolužačkou z gymplu. v hospodě s plakátama pink floyd pijeme malý piva a já si připadám trapně monogamní. no budiž. a včera v akropoli, eggnoise a křest novýho alba. jako vždy úžasný. a s :m:. dřívější terapeutické účinky už nejsou zapotřebí a tak si jen tak užívám hudbu tanec pivo. zaskočíme k sudu na dvě dvojky bílého each a hermelín s brusinkovou pastou a potom nás noc nese domů, před domem než zmizíme v chladný chodbě se naposled zhluboka nadechuju těch jarních nočních vůní a mít kočku tak nás přivítá.
a dneska mi zmizel do ošklivýho polska. až na výjimky ošklivýho. (už strašně dávno mi běžel hlavou sen o tom že tam jedem spolu. pro tu volnost.) zmizel a mně je strašně živočišně smutno, snadno se zvyká.
a tak s bsk hrajem online kulečník a zítra se trošku opijeme a hlavně si budem celou noc povídat.
nový album eggnoise je takový divný a neživý ve srovnání s koncertem.

""

štěstí je vlastnost lidská, nikoliv božská, a usilování o ně je tím, co bychom mohli nazvat láskou. tato láska, pozemská, je příměřím mezi metamorfy, prozatímní dohodou, že při líbání či držení se za ruce se podoba nebude měnit. láska je plážová osuška na písečném přesypu. láska je intimní demokracie, smlouva domáhající se obnovování, a člověk může být přehlasován přes noc, ať je jeho majorita sebevětší. je křehká, vratká, a je vším, co můžeme získat, aniž zaprodáme své duše jedné či druhé straně. je tím, co můžeme mít, chceme-li zároveň zůstat volní. [...] všechny smlouvy se dají porušit, ze všech slibů jsou nakonec lži. nic nepodepisujte, nic neslibujte. uzavřete dočasnou dohodu, křehký mír. budete-li mít štěstí, vydrží pět dní; nebo taky padesát let.
salman rushdie, zem pod jejíma nohama, paseka 2001, str 280.

Tuesday, March 27

a smile from a veil

do práce jdu jen v mikině a osciluju na jednotlivých frekvencích slunečního světla.
v práci se neseme na vlnách nekorektního humoru.
cestou domů mrznu a nad hlavou mi září měsíc. vůně jarní takřka akátové a v lednici láhev vína.
co chtít víc?
snad jenom čas.
přijdu si pozitivní. trvej lásko trvej, nepřestávej trvat...

Monday, March 26

už to začíná

sny. o expě. asi je to sluncem co mi ráno leze do postele.
přednáška o tom jak se barví vlasy, nakonec mám půlku hlavy modrou a druhou černou. jako každý rok beru kocoura s sebou, vlivem expy mění barvu na zrzavou. loni to bylo fajn, ale letos všechno počůrává. do skupin se přiřazujeme tím, kam si stoupneme. prší (?), nováčci jsou divní a :m: za mnou leze do sprchy.
blíží se, potvora.

Sunday, March 25

lež a nehýbej se! chci tě políbit!

tak jo, pátek. ona akce plánovaná skoro rok. viz bod tři zde. (dž si tehdy myslel, že se chceme brát.) náhodná zmínka po icq a výsledek je tu. od pátku (to je oficiální datum, jinak už dýl) visí na nějakou dobu v čajovně v síti moje fotky. většinu z nich najdete na flickru, ale pokud byste se chtěli podívat, jak vypadají na stěně a za sklem, můžete.
a vernisáž? víno a smích. lidé, kvůli kterým jsem šoupala datem sem a tam, nakonec nedorazili. byla tam kulida a moje žena s freedomem a ondra s lenkou a taky bsk a lu a ivča s mužem dokonce i můj táta, iva s vaškem a happy a přišel m. a nakonec jsme se v kfc na i.p. sešli s liou. a samozřejmě od začátku :m:. toho vína bylo na nás asi celkem moc. občas se mi vybaví různé veselé chvíle - bsk se vyjádřil, že to celé bylo velmi pozitivní a :m: tvrdí, že jsem byla strašně ukecaná a roztomilá - ale on si taky půlku večera nepamatuje. každopádně jsem měla tendence líbat svoji ženu, případně :m:, taky jsme s lenkou obtěžovaly ondru, měla jsem výbornou vegetariánskou večeři, s freedomem jsme blokovali m., který zdrhal za jakousi nejmenovanou ženou, s ivou jsme nadávaly na naše muže chodící ven kouřit a taky jsem měla projev.
nakonec jsem se v kfc vsadila se svojí ženou, že sním patnáct křídel, což jsem učinila. musím říct, že jsem si to celé představovala úplně jinak, ale to je jen další argument proč si raději dopředu nic představovat nemám.
víkend je zase někde pryč a to měl ještě o hodinu míň, takže se nemůžeme divit, že jsme se dnes probudili v jednu. a jaro je zpátky a petřín je úžasný a blízko a můžeme se těšit na ještě větší teplo a ještě více vůní a sluncí. uapapapapa! :€

Saturday, March 24

z deníčku

přestože mě právě vyhnal pavouk od počítače a musela jsem počkat, až ho :m: bezbolestně vyhodí z okna, nemyslím si, že by moje zápisky z pozdního léta ještě mohly někoho zranit. jsou to celé věky. všem je líp. a přese všechno to tehdy bylo očišťující.
10.9. ten pocit, když se člověk probudí z divných snů a smažou se mu rozdíly mezi snem a realitou. je mi křehko. strašně křehko a neklidně, snad je to tím podzimem, snad tou knížkou (poloviční bratr), co já vím. je mi do breku a nevím proč, sny a neklid a co chci, jsem křehká a stínová. a ta kniha. jako bych i já vnímala svět okolo sebe podobně, něčím mě to rozlítostňuje, je mi těžko. hroutím se ze svých nevyjasněných pocitů ke všemu, ke všem, k okolnímu světu. to ty fotky, paměť neošálím, je mi tak strašně, strašně křehko. a bláznivě, zase se mi to vrací, snad ty rozhovory o expě, snad jsem to jen já, blázen, snílek, co žije ze vzpomínek na detaily, vrací se mi ta bolest, co jsem cítila po návratu, ale už to není tolik odcizení, jako něco bláznivého, jako sny, do kterých bych chtěla upadnout napořád, asi jsme překročili hranici, protože je to stále těžší, i když by to mělo být naopak, tvářit se, že jsme tam nebyli, že jsme nikdy a nikde nebyli a moje zápisky k expedici do sběrače jsou a musí být o tohle všechno ochuzené, a musely by asi vždycky, a mně žere vnitřnosti tahle divná kyselina, neustále jsem nervózní, neustále na něco čekám, třesu se a nejím a vrací se to, jako vlny, jako povodeň, tvůj křížek, tvoje rty a úsměv a ta strašně těžká věc – tvoje schopnost mě rozesmát, vždycky, když s tebou mluvím, tak se směju, i když bych neměla, i když je svět těžkej a složitej, tak já se s tebou vždycky směju, až na výjimky, jako když začalo svítat...
nechci se ztratit v tom, že hledám, co máme společného (tak už to bývá), ale jde to těžko, protože, jak přeci říkal buvol, teď jsem já ten, kdo tě zná nejlíp, a to je pak těžké na tom nestavět, a jako oheň zase pálí vzpomínky a tak si pořád dokola pouštím the gathering a myslím na detaily, na to, že nám to nepřišlo neudržitelné, ale při pohledu zpět mám pocit, že těch posledních pár dnů bylo jako balancování na stále napjatějším laně, každá vteřina, kdy jsme si byli poblíž, každá vteřina, kdy ne, asi se klamu – anebo možná ne. anebo možná ne, ale nezjistím to, možná ještě dlouho a možná vůbec a jsem jako na jehlách a moje vnitřnosti žere oheň a kyselina, plameny se mi prodírají srdcem, co jsou příčiny, co jsou následky? vsugerovala jsem si myšlenku, že na tebe nechci zapomenout, a povede to k šílenství nebo k přežití?
musím tě vidět a slyšet, protože jinak to nemám šanci vyřešit. ničeho nelituju. napjaté lano a jako by se napínalo ještě teď. bojím se sama sebe. zrovna teď jo, protože tím, že je to tak dávno, ztrácím kontakt s realitou a to může vést k bludům, ke ztrátě soudnosti, kterou teď už stejně nemám. a padám. v mém dnešním snu jsme seděli na posteli, objímal jsi mě kolem ramen a řešili jsme kdo co ví. je to patologický. je to jen útěk? buď zase někdy online. jinak umřu pochybnostma. paranoiou. nedostatkem. asi jsem blázen. nebo se to už přetrhlo. jako špína na povrchu, jako clona, přes kterou se dívám kolem sebe. všechno je špatně. je mi zima. a přitom mám pořád pocit, že se do něčeho ženu sama, že přeci necítím osudovost, i když stejně jako vždycky hledám symboly a pochybná znamení, a toho se bojím, že celá pointa není být s :m:, ale nebýt se zw, utéct a nebýt s nikým.
a přece. nemůžu říct, že necítím nic. nesoustředěnost. zapovězenost slov jako něha. je mi pořád strašná zima. ze života a knížky co čtu je mi pořád do breku. asi se bojím podzimu. asi se bojím že zase jako loni budu akorát chtít zmrznout.
11.9. deprese? tíha. nejím a uzavírám se. a přitom mi to přijde jako racionální rozhodnutí. jako povinně drženej smutek. jako že nemám sílu, tak proč ji hledat. jako kameny na mně leží stíny. okamžiky. neskutečně silné každodenní expediční chvíle. jako nákup vína. vstup do naší vinotéky, 3D dlaždičky na chodbě, pach z obchodu se zvířaty. a ony vystavené lahve, konzultace, degustace, milý pan prodavač a :m:, vždycky někde poblíž. poslední večer a moje citové vydírání, hučí mi v hlavě, poslední noc má takovou moc že když se nevyvede, budeme na expedici vzpomínat ve zlém; :m: sedí na schodech a já bych hrozně chtěla vědět co se mu honilo hlavou. jisté je jen to co bylo, ale to nikdo neví přesně, i minulost je rozmazaná a není to zdaleka jen vínem.
věčné nevyspání, věčná potřeba nic nevynechat. i kdybych měla padat vyčerpáním.
15.9. bezczasie. ty si nedáš pokoj, co. tak si běž… mlátit hlavou o stěnu...
24.9. a měla jsem pravdu, a měla a měla a každá zmínka o polsku pálí jak tisíc čertů... a já si myslím, že je to útěk, protože takhle jsem se po expě necítila, jenže na expě jsi taky neříkal mám tě strašně moc rád, vlastně jo, ale znělo to jinak, rozesmíváš mě, ale je toho moc. co mám sakra dělat? stýská se ti. no. mně taky. a jak.
27.9. bojím se, že přijedeš se svázanejma vlasama a že ti je budu chtít rozpustit. a bojím se. že. budu. chtít. moc. a ty?
4.10. „tak nic, budu na tebe cekat na kolenech s ruzi v ruce na moste II odboje“
8.10. tuším intenzity před sebou. ale chci je skutečně? rozum, srdce, tělo. nemám ani jedno.
23.10. „stejně spolu budeme jednou žít", tisíce slov. co nám brání tady takhle sedět za deset let?
tady deník končí. už pět měsíců jsem neměla potřebu napsat ani řádku. prozřívám. žiju. my.

Thursday, March 22

čím dál tím víc krátko

materiálně: s rýmou propluju tescem. výprodej (poloviční cena) nádobí luminarc, které považuju za to nejlepší, co se dá u nás koupit v rámci obchodního řetězce a co navíc hezky vypadá. výsledkem jsou krásné talíře, takže krok k vlastní domácnosti, kde nebude všechno sterilně bílé (ehm).
mandlový olej z úpice a vodní dýmka s lékořicí. baileys s mátou a zítra "velký" den. o tom raději zpětně.

Wednesday, March 21

moving pictures

šakali šokují. buky bučí. mezi pramínky vody a vlasů definuju některé svoje patologie. spřemýšlení.
v práci uděluju tajně adresu blogu. první dojem.
šli jsme měsem a svítil lesíc
a pak zhas
mezi novy vyšel stromý
chce to čas.
koho stráví tráva? koho ztlumí tma?

Tuesday, March 20

březúnor

chvílema se ztrácím. jako špatný signál. absence citů. byly věci, co jsme dělali spolu a nikdy jsi o nich nepsal. a najednou děláš totéž a chodíš na ty samý místa a - a co? je to jiný? mně přijde divný podívat se na film kterej se nám dvěma líbil s někým novým. si to užij.
v práci melu z posledního. hodina břišních tanců mě ale spraví a tak se pravidelná dámská jízda oproti očekávání neodehrává ve stylu teď se opiju. nakonec mě vyzvedne :m: a mezi deštěm, který se se stoupáním k nám do hor mění na regulérní sníh, míříme domů.
plán: haagen dazs a vodnice se sladkým melounem.
zítra je první jarní den.

Sunday, March 18

over troubled waters

zaseknuto. s pracovními povinnostmi začínám chápat důležitost víkendů. tenhle stál za hovno.
pátek: nehoda na trati, hodina zpoždění. vzhledem k tomu, že :m: přednáší a jedeme pozdě, naskočíme do přijedší tramvaje. samozřejmě, že v ní je revizor.
sobota: hnusné počasí. :m: má chřipku. večer jdeme na bowling do oblíbeného podniku. bohužel tam probíhá diskotéka, a taková ostravská diskotéka, to je zážitek. nehledě na cestu tam a zpátky v dešti, neúspěšné hledání hospody, rozmáčenou cestu lesem, rozbité automaty na lístky a mokré boty.
připadám si jako zpomalený film. ostrava je v mém životě tak sporadická, že chtě nechtě bilancuju. nikdy jsem tu nebyla s nikým šťastná, říkám cestou na hvězdárnu. a loni na jaře jsem měla pár krizí, ale i tak tu alespoň svítilo slunce, kouřili jsme vodnici v poli, fotili ježky... zvláštní smutek, zvláštní křehkost vzpomínek. pořád reflektuju. na oav na podzim mě :m: lákal k sobě do postele a pak ujel na koncert stinga. čtrnáct dnů na to jsem potkala zwíře. je to strašně dávno. podle rad místních hledáme supermarket a když ho najdeme, dojde mi, že tady jsem tehdy seděla, zmámená koncertem eggnoise a spletitými pocity. poruba.
a od té doby se změnilo milion věcí.
a od té doby.
čárky z pavoučka se kříží a proplétají. přijdu si najednou hrozně klidná. stálá. ve všech expedičních vzpomínkách je :m: od začátku zakódovaný a to mě hřeje. jakoby se to všechno mělo stát. a jakoby tehdy, když hvězdy letěly nad úpicí a hodiny nesla řeka pryč, když jsme přes ni kráčeli opilí a vlastně šťastní, že můžeme nevnímat, jakoby tehdy už všem budoucím akcím něco vtisklo smysl.
zapletu si oranžové copánky. za měsíc, ani ne, je waters. ve stejný den to bude půl roku od jednoho mikra. od pátku třináctého do pátku třináctého. tolik štěstí. půl roku od slastně rozpačitého rána, kafe, chození po špičkách a říjnového slunce. od tepu v konečcích prstů, červeného skla, od přirozenosti vyryté do kůže. tolik štěstí.
i'm waiting for your hands
to fold around my wrist
i'm mellowing in warm grass
and the scent of you i've missed

i'm following large drops of rain
with my eyes on the sight of you i've missed

Wednesday, March 14

náznaky

poslední dobou se dívám stromům k nohám a jak se od nich plazí stíny.
spravedlnost. (a objektivita.) v neděli jsem zjistila, že existuje, pocit subjektivní pravdy potěší. zejména pokud je výsledkem jeden spokojenější člověk. a s nenápadnou včera na vítkově: vonělo to. měli jsme kouzelný podzim, teplou zimu a teď máme úžasné jaro. co chtít víc. v obchodě který voní indií, až na nemožnost smlouvání, vybírám sukni, a pak scházíme karlínským tunelem (psycho) dolů.
doprovázena červánky a oblohou rychle získávající nádech temného sametu se zjevuju na zličíně, vítám :m:, čekáme. i když mám nutkání zmizet v ikee a podlehnout nákupní (výplatové) horečce, ve chvíli, kdy bloudíme mezivěcmi, mě přepadnou vzpomínky a mezi hrníčky potlačuju slzy . nepatřičnost? opakování? kdo ví.
kdo ví.

Sunday, March 11

je rybek malý ryb?

bude mi chybět tvoje chybění.
těším se.

Saturday, March 10

naozaj

ono to trochu zavání jarem.
na pivo s prací a půlkou katedry. čo si si kúpila, otravuje šéf mé povýplatové nákupy a já zase chvílemi sklouzávám do slovenštiny, tentokrát vědomě a vesele. dva páry a jeden potenciální a já se necítím sama. být tu s :m:, bylo by mi líp (lepší časy jsou však už za dveřmi); jeden člověk, nechce se mi plýtvat přezdívkami, mě dostává svojí schopností urážet všechny okolo. a přijdu si jediná, kdo to vidí. ono je to velmi rafinované. zakomplexovaný chudáček, který zesměšňuje šéfa za to, že se jeho ženě nelíbí, že si dá čtvrté pivo a vypráví jak buzeruje doktorandy. vyhnout se velkým obloukem, to je to jediné. snad jsem přecitlivělá, ale na tohle prostě jo. škoda, společnost je jinak multislovanská, milá a až-na-výjimky mile mezi sebou špičkující.
je jaro, směju se denně v práci a snad je to nízkým faktorem nasíracích jevů, že si přijdu stabilně, vesele a dobře. možná je to španělskem. nebo tím, že se blíží čas společných návratů domů. čas neosamělosti. čas hvězd v očích. každou noc.
a noci jsou teplé a já zapomínám. oprošťuju se, vymaňuju. co s cizími světy podivné minulosti? každý patříme jinam, smutné je jen to, že to tak bylo vždycky. necítím lítost. skoro půl roku po rozchodu a dávno po začátku a je mi fuk, že - vážně, cokoliv. už se nepotřebujeme. did we ever? whatever.

Thursday, March 8

nouzový režim, cola a paralen

to jsou moje poslední peníze, držím hrst drobných. šéf mně praští do ruky a mince odletí do křoví. ale od začátku.
v úterý byl v ůstavu propiskový veletrh - sbírali jsme propisky po stáncích a od phillipsu dostali malou modrou žárovičku. někde jsem z kapsy vytrousila dvě stovky, takže poté, co jsme si večer na břišních tancích protáhly těla, mně iva s akrab lehce opily. seděly jsme v samsovi, prohlížely fotky ze španěl a následně zklouzly do debaty o vztazích. jak jinak. tyhlety každotýdenní dámské jízdy jsou stále příjemnější.
mno nic. ráno na bowlingu jsem byla hyperaktivní a hyperaktivně na to, že po dlouhé době, jsem měla pěkné skóre. svoji hyperaktivitu jsem vysvětlovala zbytkovým alkoholem a když mě pp zval na večerní vernisáž v mánesu rozlévat víno, moc se mi nechtělo.
střih. rozlévám víno. jde mi to. piju víno. to taky.
střih. objevuje se šéf se ženou.
střih, popadáme zbylé flašky a míříme na anděl. pěšky. občas mluvím trochu slovensky a občas trochu nahlas. sedíme na lavičce u portheimky. já si jen odskočím, ukazuju na blízkou vinárnu, ale oni jdou se mnou a had pp kupuje džbán vína. sedíme na sudech, do kterých se občas propadneme my a taky asi dvě skleničky. na šéfa, připíjí šéf (podésáté už to není tak vtipné) a občas začneme nadávat na program (měla bych mu vymyslet nějakou přezdívku. třeba visiro, hi hi).
přemýšlím marně, kdy se mi naposledy podařilo se takhle střískat. možná v létě, ale jinak? většinou, podtrženo, zvýrazněno, většinou piju s rozumem. včera ne a taky se mi ještě nikdy nepovedlo se takhle ztrapnit před celou rodinou (= ještě nikdy jsem nebyla našrot natolik, abych to nedokázala skrývat). uá. nejsem schopná psát, zavoláme si? říkám :m:, ale o čem jsme mluvili, to netuším. dost na tom že jsem s ním v opilosti skoro pět minut telefonovala, takže se těším na účet.
no nic. už nikdy nebudu pít. bylo to kvalitní, takže mi nebylo špatně, říkám pak v práci. teda ne moc. navzájem se častujeme nadávkami, kdo za to může. já v tom mám jasno, ovšem, za všechno můžou slováci.

Monday, March 5

pracovně

na dveře klepe polský kolega. vieš, čo je to úchyl? ptá se ho šéf v narážce na předchozí debatu o tom, kdo bloudí po chodbách halovek a na koho tam číhá. a čo nám neseš? nic, škoda, zlaté časy pálenky ze špiritusu jsou pryč. nevadí. ze skříně se vyplíží láhev slivovice a nenápadně se promění ve vzpomínku.
tak ukaž tie fotky, místo práce ukazuju fotky ze španělska. málo jsi mě opil, všechny ti neukážu, směju se. konverzace sklouzne k fotkám obecně a když najdu na webu jednu fotku, na které jsme na střeše káhirského hotelu, komentuje ji šéf, že s tím člověkem pracoval v jedné firmě. svět je malej, řekne, a mně trne. menší než bys myslel. onen člověk má na svém blogu link na mě. he he. tak můžu doufat, že se vyhnu nechtěným návštěvám.

Sunday, March 4

návrat

tady jsme čekali loni po gilmourovi asi šest hodin na vlak, říkám, ale do smíchu mi moc není. na frankfurtském nádraží je pár laviček obehnaných pleksisklem a neskutečná zima. plán á zní počkat třicet hodin na platnost sw ticketu. plán á je sebevražedný. to vydržíme, tvrdím, ale klepu se zimou. dostanu tě domů, slibuje mi :m:, zatímco stojíme na neoznačené zastávce autobusu student agency, který jako jediný jezdí denně a kde je podle oficiálních údajů jedno volné místo.
43 euro není moc, když jsou vaše vyhlídky studené a dlouhé. a zázraky se dějí. v autobuse jsou volná místa dvě, letuška (s kultivovaným projevem, jak neobvyklé) se omlouvá, že nejsou vedle sebe. ovšem když se ptám chlapa v poslední řadě, jestli by se o jedno místo posunul, tak na mě vejrá a ptá se mě jaká máme čísla sedadel. čech jeden. někdo si ale přesedne a tak se můžu stulit a pokusit o nepohodlný autobusový spánek.
takže jsme zpátky. z posledního dne i opálení. přístup šetřit za každou cenu byl mírně stresující a postupně se vyvinul na jíst můžeme cokoliv, ale spát chceme v posteli. už na mě doléhá realita, nejraději bych se vrátila. viděli jsme toho dost, odpočinuli jsme si, okusili španělské víno a v neposlední řadě otestovali schopnost vzájemné zátěže. malaga - algeciras - la linea - gibraltar - sevilla - cordoba - granada - malaga.
pohled z letadla, když se mi podařilo uchvátit foťák. paparazziové se nezapřou a já začnu shánět zrcadlovku až za dvě výplaty.
strom v cordobě. krásně propletený. detaily? sem tam husté deště. hostelové pokojíky, ve kterých je zima a člověk se bojí vystrčit nohu ze spacáku. těžké batohy, příště to vymyslíme lépe. v seville bylo nejkrásněji, noc byla plná pomerančovníků a dlouhá.
z granady jsme jeli na sierra nevadu, 2,5 kilometrové pohoří (na výšku:) nad městem. místo slunce vítr a sníh, nakonec na nás spadnul mrak a vraceli jsme se kapičkovatou hmotou která mlžila a studila.
v granadě je taky alhambra, jak se vytahují místní, "jeden ze sedmi nových divů světa". pevnost s palácem z časů sultánů, s miliony orientálních detailů a taky s kočkami ve dvorech. koťatům jsem vyrobila mašli z provázku z kapuce a místo obdivování architektury jsem je proháněla po dvoře v ostrém slunečním světle. a všude voda, fontánky, pramínky, potůčky, rybníky.
a noci. a všude ty strašně kyselé pomeranče. a divný jižní národ.

teplota vody je stejná jako teplota vzduchu, tvrdil :m: a tak jsem vlezla do moře, po západu slunce a jako velká atrakce kolemjdoucích. chytaly mě křeče a zima nešla rozplavat. ale písek hřál a lezl do vína, za plavky, do bot a do telefonu, jako by nás nechtěl pustit. následující den mělo letadlo zpoždění a v studeném, deštivém německu jsme s bídou dostopovali do frankfurtu.
už aby bylo léto!