nikdy jsem nepobývala delší dobu na venkově, někde, kde se chodí spát se slepicemi a rok ubíhá v pomalém a neměnném rytmu prací na poli, na zahradě, u krav... ne, že by mi to chybělo.
ale poslední dobou mám pocit, že nám civilizace něco zásadního bere. takový ten respekt před koloběhem života a zároveň smíření s tím, že smrt je součást života a že je přirozená. je mi líto utrhnout si kytku, radši k ní pokleknu na svá špinavá kolena, poražený strom (špatný, rozežraný, neplodný) je pro mě národní katastrofou, když slyším o topení koťat, běhá mi mráz po zádech.
jenže koček je moc, stromy by měly nést ovoce... tím, že si člověk zvykne na vymoženosti civilizace, ztratí úctu před životem, i když si myslí, že ho vlastně chrání. protože nepotřebuje nezbytně ovoce ze stromů, kočky má jen na okrasu.
člověk ve městě se mnohem víc bojí smrti, protože se s ní nesetkává na každém kroku - myslím osobně, ne přeneseně v médiích. možná žijeme ve větším pohodlí (a konec konců lidé vždycky utíkali z vesnic do měst), ale vzdálili jsme se od přírody, od klidného života v souladu s ní... a platíme za to tím, že se bojíme umírat.
a co hůř, většinou se bojíme i žít.
No comments:
Post a Comment