ptáci

how i wish...

před dvanácti lety na strahově, třebaže bez waterse, hráli na strahově floydi.

pod strahovem jsem bydlela. po dvanácti letech mě mrzí, že jsem - ač byli určitě slyšet až k nám, stejně jako o dva (?) roky později u2 - neposlouchala.

já vím, bylo mi deset.

a nikdy jsem neviděla v televizi klip k high hopes; na svoje jako u vytržení jsem si musela ještě deset let počkat. a od té doby mě tisíckrát rozkouskovali, vehnali mi slzy do očí, přinesli změny - jako ten vítr. kolikrát jsem slyšela wish you were here, pokaždé stejně pravdivé, bolavé, krásné a neopakovatelné. kolikrát jsem viděla v něčích očích, že chápe. že. (jako loni v úpici.) tolikrát. (a letos, jednou dlouho po východu slunce, jsme se před usnutím shodli na tom, že tahle písnička rozpouští i nejzatvrzelejší srdce.)

a ty poslední dva roky jdou a jsou se mnou, připomínají, trochu drásají, snad že si při the wall vždycky vzpomenu, jak jsem seděla na zemi přeplněného vlaku a zmatená jsem poprvé vložila do walkmana tu kazetu (a netuším jestli hey you je ta nejosamnělejší, ale zapamatovala jsem si tehdy ji, zrovna ji - a mother). snad že ten podzim, kdy jsem je poznávala, byl tak krásný a kaštanový a - víte, na úvoze tehdy rostli sněhuláci - snad že se mi vryli do kůže spolu s úpickým sluncem, snad že loni na podzim sorrow a potom ve staré pekárně revival a - tak nečekaně strašně brzo - jsem mohla ve frankfurtu umřít štěstím.

tak těžko se to popisuje. tak hluboko v srdci jsou.

a do každého tónu bych mohla vetknout pocit. slzu. zoufalství. lásku. (tím slovem nerada plýtvám.) vzpomínky. letní noci plné hvězd. sdílení.

a tak si teď pouštím ten pražský koncert. lost in thought. and lost in time. for killing the past and coming back to life. a tak vůbec.

a fouká a mezi mraky - hvězdy -

měsíc se rozpustil v mracích. zmizel za domem. město.

a přišel vítr. rozpouští mi vlasy. co je svoboda? stojím na balkoně a naslouchám tisíci vůní. jaro léto podzim léto a mlha a takhle chutná les takhle krásně

vítr. klopýtá přes střechy a ohýbá těch pár stromů venku. rve jim větve. a mně rve moje zapuštěné kořeny. a šeptá o bláznech, co ho poslechli a šli za ním.

chci prodávat vítr. nese změnu.

blázni, co následují vůně. a jsou šťastní.

a prahou voní lesy. a myšlenky plují vzduchem, stačí natáhnout ruce, stačí se ponořit.

chodím na balkon vdechovat.

chodím se dělit s větrem o víno.

výhledy

jak mi kafe rozsvěcí v hlavě. relativně nepodzimně za oknem a ještě týden zkoušek. a pak už nezbyde než propadnout posledním okamžikům prázdnin a babího léta a

žít

a těšit se. protože předposlední víkend v září se koná ostravský astronomický víkend. týden na to bude výroční monopoly party, a pak - za třicet pět dní ode dneška - mikro. mikroexpedice. říjnová úpice. klepu na dřevo. ať je to alespoň tak dobré, jak si představujeme (a ještě stokrát lepší). skoro se bojím těšit.

třicet pět dní. jenom.

neveselá historka

a opovažte se smát!

měla jsem nastavenou upomínku na telefonu a zapomněla jsem na to, tak jsem ho nechala ležet na nočním stolku. slyším ránu, říkám si blbost, co by to bylo, to bylo u sousedů. za hodinu se jdu podívat, a hele, telefon si zavibroval a spadnul.

na zemi byla jedna sklenička s vodou.

jedna jediná mrňavá sklenička s vodou. a on spadl do tý zasraný skleničky.

a pak v ní hodinu plaval.

[happy end se nekoná. kdyby v ní tu hodinu neplaval, tak by asi přežil, ale bohužel takhle prorezl skrz naskrz. lituju kontaktů a asi dvou zpráv. morální ponaučení: když nebudete chlastat, nebudete potřebovat mít u postele skleničky s vodou. i když si myslím, že se nikdo nemusí bát. něco tak zkurveně nepravděpodobného se může stát jen jednou za mnoho let - a jenom mně.]

au.tumn iii

spala jsem špatně. večerní zjištění, že bych dnes, tzn. ne ve středu, měla nastoupit do dejvic ke zkoušce, mě trochu vyděsilo. a k tomu jeden zdvoutřetin veselý rozhovor... london calling... usnula jsem někdy ve čtyři. ráno vnímám jen velmi nezřetelně.

z kafe jde teplo. z ledničky jde chlad. slunce za oknem vyvolává dojem přímořského městečka, bílých zdí, léta.

a zase se mi zdálo o kočkách.

a někteří lidé se mi zoufale odcizují. pan p., blanka. rok po svatbě už čeká dítě. ale jsem to já kdo se musí přizpůsobit, pokud chce něco zachovat. asi jsem jediná, kdo se nemění. nebo jediná, kdo se nechce ustálit.

listen to the lovely toads of pink floyd, prohlásila jsem - mělo tam být tones, ale bsk se as usually přeslechl.

vůbec. bsk. vycházíme v noci z jeho dveří a přes nos nás praští specificky podzimní vůně. je podzim, cítíš to? řeknu trochu smutně a bsk se raduje. poslední dva podzimy byly docela zásahem do mejch osobních vztahů, dodám a bsk - no já se vždycky na podzim zamiluju, už aby to bylo. září je měsíc depresí, to víme oba, a je to jen tím, že říjen a listopad raději nikdo nepojmenovává. že tak smutný slova nejsou. october. the sorrow month. aspoň loni to tak bylo, zatímco září hořelo pozdním sluncem a nechtěnýma pocitama. a až budeme příště mluvit o podzimu, až nás zase uhodí do tváře, už ani ne jako výsměch létu, ale jako nevyhnutelnost, srpen už je přeci pryč, tak mu řeknu: lidi se nezamilovávaj na jaře. lidi se zamilovávaj na podzim, aby jim v zimě nebyla zima, tedy aby přežili. to je přeci naprosto logický. poslední dobou se v mém okolí hroutí příliš mnoho vztahů. nesnáším obecnosti, ale i tak já i můj expediční medvídek pooky budeme držet palce... ať není hůř.

stručně

červenou a bílou jsem dočetla. všichni se shodují na rozpacích a nikdo mi ještě neřekl, že by se mu to líbilo. tak co je na tom tedy tak zajímavého a šokujícího, jak tvrdí přebal? (možná to mimo polsko prostě pochopit nemůžeme.)

a můj vztah k podzimu je čím dál tím vyhrocenější. zjistila jsem, že se ho prostě bojím. toho všeho, co jsem popsala níže. všechny ty esence. všechen ten ostrej chlad. vybavuje se mi bezmocný vztek březnových rán, kdy nebyl teploměr schopný vystoupat nad pět nad nulou. takže ještě tak osm měsíců a bude (možná) léto.

návraty

pan programátor se po roce vrací do čech. ráda bych ho viděla, ale děsí mě, že mu (už?) nerozumím, že mu nemůžu rozumět. objevil se v mém životě, aby se z něj pak vyhodil, snad že mě měl rád a dokud byl náš vztah založený na předstírání (on: já vlastně nevidím, že máš o mě zájem, já: já o tebe žádný zájem nemám), tak to fungovalo.

ale kdykoliv jsme spolu někde byli poslední dobou, tak jsem se snažila působit co nejvíc v pohodě, ne, chlapče, na tobě nikdy nezáleželo, a jeho to děsně vytáčelo. (on: tehdy, když jsi o mě měla zájem (to řekl před svými přáteli a před zwířetem (na kterého tam očividně žárlil)), já: jó, tehdy, když jsem chodila s m.! et cetera.)

na co takové přátelství, když k sobě nikdy upřímní nebudeme. i když; jeho vnímání jeho vztahu vlastně upřímné je, takže jsem to jen já, kde se přetvařuje. ale když vím, že bych ho ztratila úplně, kdybych mu řekla, co si vlastně myslím?

nemám problém přiznávat svoje staré city bývalým láskám. na minulosti to nic nezmění. a z mého deníku z té doby je příliš vidět, jak se choval, a jak moc si něco nechtěl přiznat. a to bolí, i když asi nešlo o to, že jsem to byla zrovna já. nebo jo? detaily. věčně do mě rýpal, věčně mi svým způsobem dával něco najevo, ale nikdy to nepřiznal. mluví ze mě - ještě po dvou letech - hořkost? a tolik jsme toho zažili spolu, lezli jsme po lešení deset metrů nad zemí, když se stavěl tunel pod mrázovkou, tančili jsme spolu, vypili litry vína, lezli do fontány v bouřce, byli v divadle na nejdůležitější hře mého života a pořád jsme se smáli - jak je možné, že to nestačilo?

léto 2004: párkrát jsem tam šla s m., (jednou byla mlha), který mohl být mojí oporou, kdyby si udržel dostatečný odstup. moc blízko ohně, to může spálit, i když jsou věci, které jako oheň nevypadají, jako třeba já. a pak ona únorová noc, pan p., cestou od sudu a tramvají na výtoň a v dlouhé sukni se špatně běhá a ještě hůř leze po lešení...

ono je to jedno. čo bolo, to bolo. ale to poslední setkání to všechno nějak ještě víc pokazilo. já měla dost času na to vyrovnat se s jeho vztahem, ale on měl s tím mým očividně problém. po icq už se taky dávno nebavíme, je to jenom křeč, a mám pocit, že kdykoliv o něm začnu psát, tak se bojím, že bych mohla dospět k tomu, že už si fakt nemáme co říct a tak raději začnu vzpomínat a zapletu se do té spontánnosti, do toho, jak jsem se díky němu cítila krásná a vtipná a zblblá.

závěry se nekonají. stejně s ním zkusím domluvit nějaké to víno, tak proč to řešit. nějak to dopadne. vlastně je mi ho líto, ale má, co chtěl :)