whatever

pravda není na ničí straně. rány - háčky zaseknuté do kůže. napořád? možná je problém, že je nechci vyndavat. osud? pořád si myslím že se nepletu, blueskine, že některé cesty se skříží a zamotají a nemá cenu se je snažit rozmotávat a škubat za provázky které by se mohly přetrhnout. dokončení včerejší myšlenky. asi dospěju ke změně názorů. asi brzo. nějak už nevím o co mi vlastně jde.

včerejší vernisáž severních fotek v karolinu s liou a malerem. docela obyčejná výstava s prima rautem. maler dostal titul p.c.p.ch. (přes celofány, přes chlebíčky) a třebaže jsem měla tu možnost, neopila jsem se (zodpovědně přistupuju k učení - kromě teď, kdy jsem unavená a nedokážu se naprosto soustředit).

tak jo. skleničku portského na dobrou noc. na úspěchy. na práci. končí mi nezodpovědné období. začíná ještě nezodpovědnější. aspoň co se týče nákupů. výletů. vína.

a zítra - s bsk projdeme vyhlédnutý sekáč, potom mě čeká krásné odpoledne v knihovně a potom dorazí :m: a možná se půjdeme se přes hvězdárnu zrychtovat. juchů!

gute nacht.

slasti

věnováno lie.

vhodné k suchým plodům a oříškům, píše na nejlepším portském. z vánočních přebytků výše zmíněného odsypu preventivně celou misku. nalévám první skleničku a před ochutnáním rozžvýkám sušenou meruňku. [na okraj #1: viz odkaz. jak je možné, že u nás stojí dvakrát tolik?!] k dalším pochutinám na mém stolku patří zralý hermelín namáčený do chilli, kaviár a výborná niva. nepřeháním, všechno ladí. [na okraj #2: samozřejmě jsem o něm už psala. a ten odkaz míchá expediční výheň s ledovostí srpna, s mraky a deštěm. you see even nature...]

jsou ve smyslových požitcích povolené vzpomínky? nemyslím.

přidávám levandulovou vůni a zapaluju černou svíčku. v měkkoučkém bílém svetru, ve kterém se kdysi v nuselském bytě fotil bsk (ale ne, nesmím!) nastavuju opěradlo na nejsklopenější polohu a pouštím si how to lose a guy in ten days.

když už jsem tu sama. aby mi bylo dobře.

teď ještě stáhnout cd2, abych se dozvěděla jak to dopadne.

something borrowed, something blue

stíny stromů se houpají po zemi a podrážejí mi nohy.

poslední dobou ztrácím věci a zajímalo by mě jestli to znamená, že je nepotřebuju a že se oprošťuju od své pošahané pověrčivosti, nebo naopak že se ztrácím a rozpadám i já.

předspánkové neurčité plány na pobyt v egyptě - někdy - ve mně vyvolaly sny, kraviny, ale o egyptě. stačí našetřit na letenku. hrozně se chci vrátit, nechat se zmámit tamější realitou natolik, že budu ignorovat všechny nepříjemnosti, spát v hotelu dahab na střeše, propadat každé kočce kterou potkám, cítit se zcestovale a intenzivně.

je to zvláštní potřeba vracet se, silnější než objevovat. je to výjimka, nebo bych se takhle cítila ohledně každého místa?

jako vždycky, když jedu zčervenovínovaná domů, vyrojí se mi myšlenky, které zase zapomenu. když jsem vyrážela, tak svítilo slunce, tak bylo jaro. every me and every you pouštím si, ale když klopýtám větrem a vínem domů, tak slyším coming home, coming home. buduju domov na internetu.

o čem mám psát jiném když pořád tak fouká

kupuju si černobíle pruhované rukavice, které hypnotizují. černá a bílá. alf nechápe moji teorii negativních míst, ale flora je jedním z nich. pro cokoliv. pro slzavou noc někdy v srpnu, pro cestu domů. pro jedenáctku tramvaj. pro hřbitovy.

a ještě ten vítr. chci se nechat strhnout, chci mu propadnout. může mě odnést nad moře a pustit. může mě nechat v pustině. může mnou vrhnout o zeď. (já vím, že leccos se už stalo, ale tenhle je jiný. klamavý.)

za oknem tramvaje létají věci. po zemi šustí listí tak, že nevíte jestli to není spíš klapot nadcházejícího deště.

vítr mění, dává věci do pohybu. tahá duše z těla a nechá je obnažené povlávat prázdnotou oblohy. bolest neočišťuje, to si jen namlouváme my zranění. i my, kdo zraňujeme sami sebe.

na zemi leží igelitová rukavice. jdu a déšť visí nade mnou jako přízrak soukromí. jinde neprší. třeba právě tenhle vítr rozežene moje bezčasí. jsem závislá na stereotypech? když nebude vůbec sněžit, budu moct žít?

kvílí na půdě, škube mnou, volá. padám do propasti melancholie a poetiky. jsou různý druhy větru a tenhle, stejně jako z půdy vybičuje jarní očekávání, ze mě vybičuje život.

obnaž se, neboj se. můžu tě zmást, můžu tě nechat stát opuštěnou. vyrvu vůně růžím a smrkům, noci a sovímu peří, lásce a dálkám a vrazím ti ji do tváří, opletu s ní tvé tělo, zmatu tě, ale v žilách ti bude proudit krev jako dosud nikdy. a až budeš padat do propasti vlastních myšlenek, odnesu tě do bezpečí.

skorozima

když jdu spát, mlátí za oknem poryvy větru. vichr. rve kořeny. vyrve zemi její těžkou vůní a uhodí mě s ní do tváře. klouže podél domu a trhá - něco.

bezčasí trvá, neno. když se láme doba, cítíme se prázdní. nebo tak nějak to bylo. (s. rushdie: zem pod jejíma nohama.)

usmála se křivoklatě, je jedna z mých prvních ranních myšlenek. kde se vzala. a druhá: touhle dobou na všem usedá prach.

nikdy ti neublížím, přísahala jsem, a stejně se to stalo. třeba se to stane zas. nevěřím na kruhy, přesvědčuju se před spaním, život, to jsou jen takové tenké čárky. ale lžu si a vím to, stejně jako vím že za téhle vichřice se mi bude těžko spát.

kruhy. a tohle počasí, které mi naprosto nevadí. čekají nás teplé zimy a horká léta? prach usedá. a na moráni vystupuju z osmnáctky stejně téměř se slzama.

a v tý vůni je dávno ztracená touha po útěku do vysněných zemí, do středozemě a ideálů.

už dávno jsem se naučila utíkat ve vlastní hlavě. sedím ve škole a po zádech mi běhá inspirující chlad. ruce mám bledé a kontrastní k černé klávesnici, mám hlad a potřebu předávkovat se kafem.

snažím se neopakovat. studená krev proudí v mých ještěrčích žilách, buď jak buď je přeci jen zima. kličkuju jako zajíc mezi myšlenkama. čeho se bojím? k čemu bych mohla dojít? strašlivě jsme se odcizili, přijde mi, a je to už celkem dávno. tak dávno, že to překrylo ty hezčí vzpomínky, ale teď ten pocit mizí, zpětně si člověk má tendenci lhát. a já se jich bojím, těch hezčích vzpomínek. v zájmu vlastní příčetnosti.

kompenzace. vlastně mi chybíš a když si jedeš po vlastní trase bez ohledu na to jak volám po slovech a myšlenkách co nás spojovaly tak to bez ohledu na nepatřičnost a sobectví bolí. zavrhneš mě stejně jako většinu svojí minulosti nebo to chce jenom čas?

ruce mám domodra. stačilo by se najíst.

nechci.

eh

dneska mám prezentaci na filozofii (po dlouhé úvaze jsem si vybrale nietzscheho, o kterém pro jistotu skoro nic nevím) a tak se mi dnes v noci zdálo, že prezentuju, v naší kuchyni, mámě a nenáviděnému arogantnímu zeměpisáři ze střední, milého nietzscheho německy.

uf. asi jsem si měla vzít spíš toho freuda.

downsides up

server přesměrovává požadavky na tuto adresu sám na sebe a to takovým způsobem, které zabraňují jejich dokončení.

taky se přesměrovávám sama na sebe. snad je to tou chorobou. všechno se vleče. jsem apatická. netečná k jakékoliv existenci nad rámec přežívání. k udržování se i v mých obvykle nízkých standardech.

a co je horší, cítím na sobě příznaky deprese. jedním z projevů je patlání se v minulosti a v nejednoznačných vzpomínkách, dalším příznakem je ona apatie. dva tousty s avokádem leží vedle mě a já raději píšu. chtěla jsem nadávat na výpadek na bloggeru, ale oni to mezitím opravili, tak si najdu něco jiného.

třeba na odsunutí premiéry druhé série it crowdu na neurčito.

ráda bych věřila, že se jedná jen o chorobu + hormonální down + nedostatek alkoholu, ale. je mi jako už aspoň - čtvrt roku? - ne. sakra. nejenže se mi vrací v intenzitě větší než malé pocity totální znechucenosti nad vlastním domovem, ale ještě ve mně nadcházející zkouškové vyvolává obvyklou nejistotní krizi. zásadní otázku je jednoduché položit: co se sakra musí stát, abych žila víc jak chci, abych byla aktivnější a samostatnější? to už mě natolik ubíjí domácí prostředí? bojovat, pořád zvedat hlavu.

ne, tuším, v čem je problém zásadnější. nejsi tu. a já se peru sama se sebou a učím se přát zwířeti jeho život, ale zároveň z něj nechci zmizet a tohle všechno mi v hlavě vyvolává bezděčné cykly vzpomínek, které jsem se dobrovolně rozhodla škrtnout. a - zrovna teď - tlačí do očí slzy, které zamrkávám a snažím se tvářit jako by nic. je to všechno v mojí hlavě, opakuju si.

a rytmus pochybností. tum tum tum.

o pozitivním přístupu

alias žádný sex, žádné kafe, žádné víno alias nasrat!.

převčírem: moji postel obklopují tři zdi a dvě z nich chladí. uprostřed noci tisknu rozpálené čelo na jednu z nich.

včera: stoupající obtíže mě donutily k návštěvě gynekologa. státní zdravotnictví never more. doktor byl osmdesátiletý hluchý dědek, který mi neodpověděl na jedinou otázku a předepsal mi mastičku.

dnes: po dvou hodinách v čekárně a jednom předběhnutí (co máte říct matce, se kterou tam čeká dítě?) mi byl diagnostkován zánět a předepsána antibiotika. nechci vás znechucovat detaily, ale já každopádně znechucená jsem, protože si nedokážu představit co by bylo, kdybych dědkovu neschopnost neodhalila tak brzo. po vyinkasování čtyřech různých léků mám chuť mu jít rozkopat obličej. co na tom že mu je tolik, tím spíš má mít zkušenosti.

když se zahlédnu v zrcadle v mámině hrozné sukni, tak si slibuju, že od zítřka budu nemocná se stylem. každopádně mě kompetentní a milá doktorka povzbudila, takže teď hledám ten pozitivní přístup, že zítra bude líp a že ty prášky zabrat musí.

nejhorší je ovšem boj s apatií, dělat se mi nechce nic. a přitom bych měla, vydala jsem se na další lov ápočtů a kouškové je za dveřmi.

pít nemůžu, no, tak každopádně na ty pozitivní zítřky!