radost

tak nicneříkající slovo. a přitom je jí tolik.

je čtvrtek odpoledne. slunce je stále vysoko na obloze; příslib něčeho, co naši předkové nazývali létem. vjíždíme do berlína. davy lidí před branou. příslib. vbíháme dovnitř. usazujeme se pět metrů před pódiem, metr od zábradlí. nejdelší hodina našeho života. kdosi si čte, ale já jsem jako na trní. exceptations.

a někdo vzal moje pocity a začal s nimi míchat, snad už dávno, ale teď plavou na hladině stříbrná zrnka. smíchu. radosti. všechno je správné, všechno je jak má být. aspoň já to tak cítím.

- včera jsem viděla duhu. přinese to štěstí? - duha nosí vždycky štěstí. ten pán na pódiu má spoustu energie. kdo ví, proč ji nedokážu přijmout, teprve v samotném závěru koncertu jsem schopná se soustředit. another brick in the wall, rytmus, a úplné finále. trousíme se pryč, není proč zůstávat. ale co. stálo to za to. jen ty slzy se tentokrát nějak nedostavily.

can't you see, it all makes perfect sense - tak to možná není, ale tak to není nikdy. ráno. radosti. slunce v očích. kachny na řece, fontány, preclíky ve vodě, kafe v hostelu. cesta domů a reflexions.

(a nezastavím se, zase spěchám dál.)

na strahov. na pivo a prase. což je zábava so much not like me. a tolik lidí, tolik vjemů. dlouho jsem tě neviděl, řekne šéf hvězdárny, možná stejně jako jiní, ale od něj to zní jinak. (ani jsem nechtěl.) už tam asi nemám co dělat. už asi -

alf má mušketýrský kostým a klobouk, který mu v průběhu večera tisíckrát seberu. mám ráda klobouky - a tenhle má zvláštní obranné a útočné funkce. chodím kolem ohně a klofu kloboukem do lidí. mám ráda klobouky. a lidi. a cítím se zase jednou, že mezi tyhle lidi patřím, jsou mi blízcí, humorem, přístupem k životu, rozumem.

pan ef zakončil své studium na jisté fakultě. a tak slaví. a přišel, jak jinak, ne sám. míjí mě, když sedím na dece (a moje hladina piva ten večer nepřekročí únosné míry, ale i tak je zrovna ten moment relativně vysoko) a tak se ptám kam jdeš? - do batohu, odvětí a než se zmůžu na slovo, objeví se manželka se slovy my jdeme do batohu spolu. a já nestačím žasnout. ale mlčím. raději. učím se mlčet.

i když s ivčou drbeme a pravidelně chodíme na záchod do křoví spolu - při jedné cestě potkáme jra a začneme volat pomóc, úchyl, což ho samozřejmě naštve - ale jen on je schopný na takovou akci přijít v převleku za kněze - a jen já jsem schopná někde na vrcholu oné sinusoidy obsahu alkoholu v krvi se o něj opírat a tvrdit, že se chci vyzpovídat. (aspoň do té doby, než se po otázce zhřešila jsi, dcero zhroutím v záchvatu smíchu - no jo, žiju v nemanželském svazku, he he.)

měsíc se leskne za mraky ve své skorokulatosti. radosti. cpeme se masem a nemůžeme už ani sousto, zpíváme, já umím taky nevinný pohled, směju se něčemu a ostatní mně - ty, jo?

a usínám na vypůjčené posteli ve vypůjčeném spacáku.

a v práci mi říkají zdrobnělinou.

štěstí.

a po dlouhém dni jsem doma. a je dobře. a zítra je neděle.