ozvěny loňského léta

jsou chvíle, kdy se mi špatně píše. kdy by bylo lepší neplodit příspěvky, které jsou beztak o ničem. vím. listuju archivy a je mi jasné, že loňský červenec byl takovou dobou. tichem před bouří. vyčerpávajícím napětím, které se paradoxně v srpnu prohloubilo - ale zase jsem mohla psát. jsou lidé, kteří koncentrují moje myšlenky - chtě nechtě.

včera v noci byla bouřka. otevřeli jsme dveře na balkon, ale víno udělalo své. než jsem si uvědomila, že mi vůbec nejde zjišťovat, jak je daleko, už jsem zase spala. to víno: moje sestřenice bude od října studovat v praze a teď tady s přítelem pracovali na úpravě spodního bytu. a tak jsme včera ve čtyřech zašli do oblíbeného podniku - trochu jsem měla obavy, ale stejné příklady lidské blbosti na podhoubí čr a švédska se ukázaly jako živná půda pro konverzaci, dokonce i v angličtině. džbánky se vypařovaly, seděli jsme venku a v dálce se na obzoru míhaly blesky. teplá letní noc, kdo ví jak jsme se dostali domů...

šla jsem loni od rozcestí až do zachotína. sama, s batohem na zádech. proč existují chvíle, kdy je mi tak dobře samotné, kdy se nebojím ničeho? šla jsem lesem, sbírala maliny do hrníčku a těšila se na všechny, kteří mě (ne)čekali na expediční louce. těšila tím způsobem, že připluju náhle. a všechny překvapím. a zase zmizím. já nezkrotitelná, nezastavitelná. já živel. nakratičko.

ještě loni jsme byli s bsk a akrab ve žlutých lázních. dnes je to špatná kombinace, nějak jsme se odcizili. já a ona, já a on, to funguje. ale oni dva už si nerozumí.

jaké bude tohle léto?

(přání: horko, slunce, víno. nic neobvyklého. radosti.)