nádech a výdech

ještě dva pracovní dny a jeden nepracovní a vydáme se na cestu. strašně si přeju jít po mole v šibeniku zalitým zapadajícím sluncem, pod bosejma nohama občasný bolavý kamínky, všude kolem náruč moře. strašně si přeju sedět na nakloněný palubě a prát se s větrem, rozčesávat si zcuchaný vlasy a číst v očích všech okolo přesně to, co tam mám napsaný já. předpověď nám nefandí, ale stejně jako umím přivolávat déšť, umím ho i odvolat - takhle velký, dlouhý měsíce živený touze mraky neodolaj a rozpustí se radostí. 

the last day of summer

never felt so good

včera jsme seděli v oblíbeným baru, když najednou do otevřenejch dveří vrazilo léto, řeklo, že se teda loučí a zmizelo. zved se vítr, vršovicema letělo listí a igelitový pytlíky a kapky. vlastně se mu nedivím, za posledních pár dní muselo bejt fakt unavený. 

konec léta čistým řezem. prej se za 14 dní uvidíme na jihu, tak se těším. 

město s metrem

možná nemaj kočky sedm životů, ale sedm koček sdílí stejnou duši. nebo tak něco. totiž žďárskej černej kocour se naduplikoval a čekává před vchodem na pankráci a mně rve srdce, že se blíží zima. kalendářně. protože jinak tenhle víkend vydal za celý léto. 

LÉTO. včera koncert na vltavě, řeka, hvězdy nad hlavou a víno. tak mladý jako dneska už nikdy nebudeme a kdo ví, jestli tak šťastný. no one can give me what you do, zní mi opilou a zkouřenou hlavou, intenzita je znamením obou dní tohohle krátkýho léta na sklonku podzimu, protože zejtra se můžem probudit do ranní mlhy. řeku lemujou ohňostroje a já mluvím, aby nebylo jasný, že by mohlo stačit mlčet. (věci, co nedávaj smysl, díl stopadesátej.)

souhvězdí racků, siluety na nábřeží, policejní čluny a tak vůbec. kažou soukromou, oddělenou vteřinu existuju ve dvou světech. 

a dneska brno, ráno tam a večer zpátky a esence léta, celej den nabíráme s bsk slunce, spíme na špilasu, fotíme, běháme na vlak a sháníme burčák. a brno je zase brno, letní sen, co se se zimou rozplyne, věčná touha, kontrast k realitě. a cestou domů se občas zakousnu do posledního článku prstu, abych to zvládla snést, abych zvládla ten pocit, kdy stojím na mezeře mezi vagónama a horkej vzduch hrozí, že mě strhne někam daleko. 

these flowers will always die

když odemykám dveře a dejchnu přitom na sklo, orosí se. stojím na ukrajinský a klepu se zimou. doslova. snad jsem to neměla číst (raději jsem neměla ten román). ozvěna sebe sama. láska na druhej pohled. věci, co bolej. spolu a bez sebe, nefunguje ani jedno. věčný nemilenci. mapa ušlejch příležitostí

- jako když se v cernu točím v duchu do klubíčka, na některý věci je pozdě a někdy nebylo - 

a věčný útěky od věcí, co jsou příliš těžký. města, kde nikdy nebudu žít.

zhasnout, smazat, zapomenout. vztahy jako učení se cizím jazykům. myslela jsem si, jak se mám pod kontrolou. leda houby. 

leda houby, který možná najdu až v zimě (zima je listopad) půjdem vysočinou.

v hlavě maelström myšlenek a přejedu zastávku. neschopnost bejt šťastná. hledat ten pocit, když není možnej a zahazovat ho, když je. 

7/8

je půl desátý a pořád ještě je trochu světlo. je léto, i když se v letních šatech a šátku choulím cestou domů. je léto, když na špičce střeláku sedím začátkem i koncem července.

trochu jsem zalistovala minulostí a na chvíli ztratila chuť psát. taky protože se vezu na patetický vlně a jsem ráda za všechno, a o tom se vždycky píše blbě. v okamžiku, kdy člověk odhodí vyslovený i nevyslovený závazky, zjistí, že některý věci stejně odhodit nejdou. a zatímco některý věci zůstanou navždycky svázaný s expou, zůstanou jiný věci navždycky svázaný s mořem, whisky a dokumentech o skotský historii. učím se jak neztrácet všechno. 

jenom něco.

a jsou dny, kdy tomu věřím, a zatímco celý dny píšu tenhle post, přestává bejt světlo v půl desátý. zatímco píšu tenhle post, je srpen. ten srpen, ta pachuť na jazyku, léto za polovinou svý časový osy (léto je červenec a srpen). 

jsou dny, kdy tomu věřím. a pak jsou dny, kdy mám pocit, že každý slovo, který vyslovím, proletí mračnem nesrozumitelnosti. kdy se bojím, protože mám pocit, že se bát musím. kdy je jednodušší chápat málo nebo nic. a nejhorší je, že se vlastně vůbec nebojím. že to je naučenej vzor, stokrát zopakovaný kroky. já, která mám takovej problém s každou choreografií, která mám problém odkoukat něčí kroky, umím tak dobře ty vlastní. 

co jsme si, to jsme si

takže tady rostou takový krásný růže a ty mi urveš zelenej list?

čtvrtej den léta. v tescu na národní nemůžu zároveň hledat černý olivy a zároveň psát určitý věci na telefonu. takže olivy nenajdu a když se dvaadvacítka řítí přes most legií, mám chvíli slzy v očích. ale přejde to, v domě u řeky už vesele krájím voňavý rajčata a lovím kocoura. možná to bude nakonec úleva, říkala b. a ono to tak asi fakt je, což se potvrdí ještě ten samej večer, i když guinness u malýho glena prostě nikdy tak jako na ostrově chutnat nebude.

racionální fáze. osmnáctka mě veze teplou nocí téměř úplně domů a mám v hlavě neuvěřitelně čisto. to je divný, doprovázím tě a neprší, něco je špatně. i když jsem opatrná a cynická a tak ale vlastně nic.

mlčení

the wall is merely a bubble, easy to break. titulky pro hearing impaired, s vysvětlivkama, co se děje. titulky pro život. vlastně takovej blog. to si člověk takhle občas něco napíše, a ono to dává smysl: někdy se sejdeme večer online. každý sám a každý se svým vínem a sýrem. někdy ztělesníme něco jako smutek.

univerzální odpověď. no nic, to je jedno. ještě loni, a to je strašně dávno, jsme seděli na vyšehradě. dlouho padala tma na řeku a blížila se bouřka a já měla pocit, že můžu říct cokoliv. jsou věci, který nemaj jasnej začátek a stejně musej mít jasnej konec. já a moje ratio. možná chci něco, co nemůžu mít, ale už to chci hledat jinde. tisíc argumentů, ale lítost je stejná, to co mizí v mlze, má ostřejší kontury než kdykoliv předtím. to jsou ty paradoxy, ke kterejm dochází na zlomech. 

léto (léto je červenec) je třetí den a bouřka střídá bouřku. nebe nemá žádnou barvu. léto je druhou noc a obě noci jsem šla deštěm, s tou radostí, na jakou je potřeba noc co nejkratší. 

chtěla bych říct něco pozitivního a asi bych i mohla, ale chápání se je rovnice jako každá jiná a nejde řešit jen jednu stranu, tak asi musím nechat mluvit jiný. 

ale ty máš dar, že člověku chybíš od chvíle, kdy tě nevidí, a vůbec nevím, jak to děláš.

protože co jinýho

cynik je člověk, co nerad řeší věci do hloubky.

většinou se tvářím jako cynik, skutečně mě dostávaj jen smutný kočičí příběhy. koneckonců tehdy po herním večírku, národní třída, horkej večer a puntíky na šatech, těsně před tím než se mi zlomí podpatek, na otázku, jestli jsem optimista nebo pesimista taky odpovím, že cynik. 

poslední dobou se mi tahle póza hroutí. krouží kolem mě supi. 

prarodič kamarádky neunesl hroutící se zdraví a vizi pár týdnů života, poslal svoji ženu do lékárny, obalil si ručníkem hlavu a ustřelil si ji brokovnicí. 

dva dny po večírku, na kterým ve stínu (kdyby svítilo slunce, což se v tomhle kraji neděje) klasickýho anglickýho domu popíjíme růžový víno, ze kterýho jedem hustým deštěm hustým provozem do londýna, pořadatel a oslavenec vlastní svatby zabije v autě spolu s dalšíma dvěma lidma. 

včera sedím u h., mezi mým kroužením po kuchyni a chystáním lososa a jeho rozléváním ruský vodky přes míru vyjde najevo, že dva dny pohřešovanýho známýho našli, a jak to v těhle situacích bejvá, dobře to nekončí. 

s arogancí člověka, jehož se ani jeden z těhle příběhů osobně nedotýká, přestože zejména z toho posledního mě konstantně mrazí v zádech, zírám do blba a přemejšlím o životě. o tom, jak každej sebenicotnější mail, kterej mi přijde, může zejtra nepřijít. o ztrátách, který nevyhnutelně přijdou. jako jon ze strážců vnímám tyhle budoucí okamžiky tak jako přítomnost, zatavený v konkrétním čase jako starý fotky. 

a tak do sebe otočím stakan, a druhej a třetí a čtvrtej. a tak běžím dolů po veletržní deštěm. a tak mluvím nahlas a směju se a jsem. protože co jinýho.