from the edge of the deep green sea

tenhle pocit znám. tenhle pocit jsem už zažila. nepřítomnost ve svý vlastní kůži, ve svým vlastním životě. cestou domů někdo nad hlavou roztáhl samet, takhle jasno a takhle zima chodí ruku v ruce odnepaměti. a měsíc a venuše a mám takový tušení že zítra večer kdesi v horách budu stát ve sněhu se skleničkou v ruce, kolem sebe a v sobě jen tmu. ožívám v okamžicích. v tom okamžiku závratě, kdy čekám, že se výtah zastaví, a ono je to ještě patro, v tom drobným škubnutí, co ho člověk cítí jen někde na zátylku.

co nejde pojmenovat, to neexistuje. kolem mě je těch věcí, co nejdou pojmenovat, poslední dobou tolik, kolik kočičích chlupů těsně po skončeným úklidu. nepočítaně. slova najednou nestačí. všechno je v kategorii „ten pocit, když…“

tenhle článek je pahýl. stejně jako hromada knih vedle postele, fotky v přístroji a cyklení se v jednom albu cure. tak já to někdy dopovím, protože zítra jedu na chvíli do těch hor.

konfrontace s negativismem plodí pozitivismus

v hlavě archetyp zimy, dokud nezačne, jiskří mi v hlavě sníh a ticho. s prvním mrazem se oklepu a začnu toužit po jaru – na zimě nedává nic smysl. první týden novýho roku (a všichni víme, že ty sudý čísla jsou lepší) uzavřu výletem do ještě větší zimy – na vysočinu, tentokrát bez červenejch punčoch a návleků. stejně jako uzavřu jiný věci a možná trochu sebe. jsem si téměř jistá, že jsem ještě před chvílí byla úplně jiná.

všechno víno, co mi tu po tobě zbylo, už jsem vypila.

najít si chvilku na pohled zpátky není lehký. možná je to jenom nechuť. nechuť chápat lidi, ztraceno v překladu potolikrátý. na moři pochyb malá loďka se jménem „co když to vlastně všechno dělám dobře?“ potřebuju ven. potřebuju pryč. potřebuju nový lidi a nový světy a zároveň na mě dopadá postupná izolace věku, tříštění na páry a stereotypy. furt bych někomu pomáhala, ale proč. cesta do pekla je dlážděná sebeuvědoměním. nejdůležitější je nechtít nic. poprvý je moje deziluze venku, ne vevnitř.

minulej rok byl nádražní a v oddělení nálezů a ztrát se jelo od rána do večera. získala jsem dlouhý, horký léto, moře a pohled na stoupající plachty. obrovskou část sebe, lidi, schopnost cítit a schopnost necítit. taky skok do prázdna těsně předtím, než jsem zjistila, že nemám záchrannou síť. a místo, kam jsem si zvykla chodit po práci na jednu indian pale ale a číst a pracovat a hrát lodě na baru.

ztratila jsem eggnoise (pro urážku starostovy nohy), spoustu pocitů, schopnost nevidět budoucnost (mám pocit, že to není hra, což je nejlepší způsob, jak se zranit), schopnost nebudit se ráno s hudbou v hlavě (aktuálně the cure: lovesong).

a místo, kam jsem si zvykla chodit po práci na jednu indian pale ale a číst a pracovat a hrát lodě na baru.

ale co už.

last day of summer

never felt so bad

psáno 6. října. (poslední dobou hodně poslouchám cure. poslední dobou začínám mít strach ze svých predikcí.)

poslední dobou často sjíždím jedním ze tří směrů dolů do vršo. poslední dobou se bojím, že neumím být ničí. poslední dobou bylo hodně teplejch dní a nocí a hodně vína. poslední dobou vím, že to skončí a že to nebude dobrý. poslední dobou se vyhrocuje představa toho, co chci a odlučuje se čím dál od reality. poslední dobou roste měsíc. poslední dobou mi chybí moře. poslední dobou často přemýšlím o přirozenosti a o tom jestli je lepší být stejný jako někdo nebo se doplňovat. poslední dobou tančím v duchu na hrobech svých nepřátel. poslední dobou potřebuju letět, pustit se, zmizet a zpřetrhat vazby. poslední dobou nemám čas na nic, zejména pak na rodinu, práci, kočky a sebe, a to kvůli iluzi, o který vím, že přejde. poslední dobou ztrácím víru. poslední dobou žiju tak hekticky, ze zapomínám vlastní jméno. poslední dobou nebrečím. poslední dobou neexistuju spojitě, ale navzorkovaně, trhaně, v okamžicích, extrovertní a introvertní. poslední dobou nemám dojem, ze bych pila nějak moc. poslední dobou jsem zažila strašně moc štěstí a je čas zaplatit zimou.

už měsíc anebo ještě dýl je nad prahou pořád mlha. začínám si připadat stejně neurčitě a nedefinovaně, stejnym způsobem se mi do hlavy plíží neuchopitelná nálada, která je skoro neviditelná až do okamžiku, kdy nevidíte na krok. tý mlhavý noci, kdy jsem šla pěšky z buďárny domů a podél cesty nacházela komiksy a připadala si jak na konci světa se zatím ještě nevyrovnala jiná.

mlha už není nic neobvyklýho. už jsme si zvykli.

robotizace. myslím na tisíc věcí a promýšlím tisíc věcí a ve chvílích mezi tím promýšlím jinej tisíc věcí, piju kafe a zírám do mlhy. vlastně mi to vyhovuje. nemám čas přemýšlet o věcech, o kterejch stejně přemýšlet nechci. stále větší oblast mozku obsazuje práce, logika a neemotivnost. programově.

obtiskávání. zjistila jsem, že když si během rozhovoru kreslím náhodný obrazce, při pohledu na ně si dokážu vybavit většinu rozhovory. uzamčeno ve spirálách a vzorech.

optimismus. ve dvou podobách - vír novejch událostí pracovních a obecnej pocit, jak nám to pěkně všechno jde - a takovej osobní. možná mám jen kočky, ale ty náklonnost předstírat neuměj. a navíc předou v noci a maj svoje místa v posteli - a co začlo být chladno, sch se snaží zavrtávat pod peřinu.

víkend. přede mnou. budu spát.

hrozně vážný text o skalách, slunci a moři

psáno jedný chorvatský noci: nakonec vždycyky padne samet. barvy dne jsou azur, žluť a ta barva, kterou voní borovicový jehličí drcený pod nohama. a ta prudce bílá lodní a plachetní, ta barva, co se na ni skoro nedá dívat. odstíny moře, odstíny modře. jsou zátoky, kde nefouká a kde podle pravidel strmosti břehu pod prudkou skálou najdeme prudký dno. mušle jsou sem tam záblesky na dně, nadechnout se a na několik prudkých temp zjistit, že i teď se jen zablesklo. na lepší časy. noc. den. noc voní mandarinkou, ve dne mám ve dlaních slunce, kdybych měla vydestilovat den, bude to pomerančová šťáva na bílým talíři, smíchaná s hořkou slaností moře. kdyby bylo ještě léto, jiný než pohádka teplejch - jak moc - nocí s vínem. kdyby se doma prudce a bezvýhradně neblížil podzim. jak to bylo? únor je úmorný. březen bezvýchodný. a tím vším je nutno si projít. ale léto není. a já ztrácím kontrolu nad nekontrolovaným letem létem.

psáno po návratu (pohled na hodiny hlásil 4:48): jaký je
- po dlouhý době v dálce poprvé vidět moře (jednou jen zaslechneš křik racků na mělčině)
- poprvý kormidlovat loď a odhadovat, jak se postavit k větru
- uhánět s větrem o závod a sluncem lesknoucím se ve vlnách
- stát na nakloněný palubě a vědět, že není nic než tady a teď
- spát na palubě tak, aby člověk nespadl do vody, se šplouchajícím mořem pod uchem
- potkat daleko od civilizace černobílou kočku, která se po skalách vydala na nás podívat a povídat si s ní
- krmit rybičky chlebem
- číst a číst
- otlačit si vzoreček paluby do kůže-
- snídat chorvatskej cider, čerstvej chleba a sýr
- otevírat sem tam v noci oči a sledovat kam se posunul měsíc
- vidět barvy úsvitu
- pít chorvatský víno, který chutná tolik jinak, než to naše a vést nekončící debaty
- plavat v černý vodě a pozorovat hvězdy z moře
- fotit střelce
- vidět tak děsně hustej bolid
- sedět dlouho do noci čistě ve světle měsíce
- nasávat slunce do každýho póru, aby se dal přežít aspoň kousek zimy
- shodnout se, že falešný antares je skutečný antares

psáno dneska: v trénovaným úsilí přenést se přes konec dovolený jsem zase o něco pokročila. dost tomu pomáhá ten podzim, déšť a kaštany a ořechy, nikdo by mi teď nedokázal, že něco jako léto vůbec existuje. ale co, za rok.

let's take subspace

ošklivý měsíc na půl cesty mezi červencem a zářím vyvolal iluzi léta.

v rámci nově naběhnutýho procesu nepřemýšlení jen lehce načrtnu současnou ev, která je vodní (protože je rak): plave tam, kde by se mohla topit, pluje létem, připadá si jako ryba ve vodě a pěstuje optimismus jako bylinky za oknem. myslí pozitivně, protože pozitivně myslícím se dějou pozitivní věci, hodně tancuje, hodně se směje, hodně málo večerů tráví doma. a pro tuhle dobu klíčový je to, že se nebojí podzimu. poslední dobou se vůbec málo bojí. taková je.

moc si přeju, aby jí to vydrželo. protože to je v ní a v nikom jiným.

rozstřípčit se

čím tenčí plátek salámu si ukrojíte, tím větší z něj máte radost. (filozoficky: tím blíž jste esenciální chuti jednotlivých molekul. sobecky: víc kousků.)

radost, jako když čas od času použijete středník.

pojmenovaná a pojmenovávací. k čemu jinýmu jsou slova, než otesat hrubou podobu na jemný křivky toho, co jsme? (toho, co chceme být?)

některý večery si přijdu strašně krásná. některý večery strhnou moje myšlenky do jedný řeky. jak se definovat? jak se vymezit? na stěnu lepím pohledy, ale už ne plakáty, protože to by znamenalo přiznat, že tu zůstanu dýl, než chci.

jenom idiot si pustí na hlavu horkou vodu. jenom idiot si pustí disk na nohu; jestli jsou data v pořádku, nehodlám zkoumat právě teď.

a občas/často se definuju hudbou - jako teď, kdy si musím pustit zeď pevně vystavěnou z toho, kolik slov znám, kdy poslouchám hudbu, kterou znám. tou, která má paměť. jako flunk a slunce padající za chorvatský kopec. jako když si dneska vyberu all that you can't leave behind a poskakuju deštěm. jako když houkám na celou metrostanici.

a náhodou. náhodou jsou tady soukromý bouřky.

summer of '11

nio mi dala k narozeninám knihu, která se čte těžko a lehko zároveň. zimní krypta, vychutnávám si každý slovní spojení, každá hluboce znějící věta mi tančí na jazyku. s lehkostí, s jakou plyne tohle léto. s tíhou, kterou s sebou uvědomění lehkosti nese.

hlad je nejlepší kuchař. náhoda je nejlepší terapie. vstříc slunci na západě se k. vyzpovídám z mnoha věcí. líbí se mi, že umíš pojmenovat svoje motivace, řekne, škoda, že to k ničemu není.

není. není? vyzpovídám se z mnoha věcí. pojmenuju mnoho věcí a mohla bych mluvit celou noc.

a léto letí, prší a blíží se takovej ten kritickej zlom, polovina července, kdy člověk s děsivou jistotou ví, že už se to zlomilo. dávám si dávky slunce, řeku, která uteče stokrát rychleji než voda ve vltavě a víkend se ženami, a večer hraje oblíbená kapela a já povídám, obnovuju kontakty, mhouřím oči vstříc slunci, dostanu pivo, pusu na tvář i lichotku. hezky tančíš, no ano, i já jsem schopná tancovat jako skorojediná na tý lajně mezi publikem a kapelou a harmonikářský tóny znějí cikánsky a já tančím letní nocí až se najednou zbrocená neklidnýma snama vzbudím ve sluncem zalitý posteli. a k. mě veze domů a pak pokračujeme a když jdu domů, tak mi prší na guláš.

zvláštní pocit naděje, kterej mám, nevím jestli je vlastně danej tím, že jsou věci tak jak jsou, tak jak budou anebo prostě tím že nemůžou bejt jinak, mi nedovoluje propadnout zoufalství, aspoň do prvního příštího kapitána.

vůbec je tohle léto rozevléto a v různejch místech a časech se ukotvuju a pouštím zároveň, jako když sbíhám vyšehrad v bouřce, jako když v polospánku nad stanem přejdou tři řady buřin, jako když za večer zazpívám tolik písniček (tejden zpátky), že mi je můj osobní generátor hudby pouští ještě dlouho potom, jako když zmámená vodou a mojitem a sluncem v soukromým rytmu zabírám pádlem, jako když utíkám z blíže neurčených důvodů z práce, jako když mě každou noc překvapí, jak dlouho je světlo.

chtěla bych se vypsat z toho, jak mi léto rozechvívá srdce, ale hodlám se nechat ukolébat dvěma nejhezčíma tónama na světě, předoucíma kocourama a jemnou kapkovou symfonií na okně.